Co vás nejvíc odrazuje od vaření? RSS

↪ 60 kami: Tak ať Vám miminek dobře prospívá a dělá Vám jen radost. A ještě jednou moc gratuluju. Mému miminkovi je už 20 (na dnešní poměry jsem ho měla hodně brzo), radost mi dělá a přerostl mě o hlavu (a to nejsem žádný prcek).

Kami, taky moc gratuluju a ať se daří :-)

↪ 57 kami: moc gratuluju a přeju samé krásné chvíle s oběma strávníky:)

↪ 57 kami: Taktéž se připojuju ke gratulantům, ať vám to vaše nové chlapisko pořádně roste :-)
U nás je momentálně situace zcela stejná, od vaření mě odrazuje totálně devastující nevyspání (třítýdennímu roběti s obráceným režimem holt nikdo nevysvětlí, že v noci se spí a ne řve a dvouleté superakční batole zase nemůže pochopit, že maminka je KO a chtěla by si ve dne dáchnout). Takže u nás je největším nepřítelem vaření spánková deprivace. Bohudík jsem navařila (a pro případné návštěvy i napekla) včas do mrazáku a o víkendu se vařečky ujímá manžel, ale i tak se snažím občas něco uvařit (dnes mléčná celerová polévka a teď mi na plotně bublá karamelová smetanová omáčka).
V dobách dřívějších mě od vaření odrazoval čas (po přednáškách a dvou zaměstnáních to býval dost problém), nechuť tahat po šalinách nákup přes půl Brna a pak do schodů do čtvrtého patra, úklid kuchyně po šíleně bordelářské spolubydlící, která byla schopna zaneřádit celou kuchyň i po snězení rohlíku, nechuť vařit jen pro sebe.

Přiznám se, jsem docela překvapená. Myslela jsem, že většina z vás vaří denně :-))
U nás se vaří teplé jídlo každý den, co zbyde si dcery nosí do školy a večer do práce, v nejhorším rozdělíme mezi psa a kočky. Asi to nejsou žádné luxusní složitosti, ale nikdy z polotovarů. Možná je to věkem, ale na chleba s něčím dochází výjimečně. A taky je to levnější, vaříme pro 5 lidí, střídáme se a díky dietářovi mezi námi často i 2 různá jídla. Asi hraje roli i to, že holky od dětství nejedly rády ve školní jídelně a tak jsem jim dávala studený oběd a večer bylo teplé jídlo.

vařím denně......vět­šinou. Nicméně mě vytočí to, když drahá polovice prostě neví co by chtěla…

↪ 66 Miabella: a nejni tenhle aspekt (pasivní polovice očekávající, že je vždy navařeno podle její chuti) demotivují trvale? :)

Každý den vařím, když přijdu z práce oběd na druhý den do práce, a tak třikrát do týdne polévku k večeři – té většinou tolik, aby byla k večeři na dva dny.

O víkendech vařím jak kdy, většinou alespoň jeden den jdeme někam do restaurace, teď pravidelně Na Pekárnu, sem tam nejsme doma celý víkend, jindy zase vařím oba dny …

Dřív mě odrazovala příprava a mytí nádobí; teď je vaření mým koníčkem, a tak mi nevadí v kuchyni strávit každý den nějaký ten čas. Hon za tím nejlepším mě tak dohnal kromě vaření i k pravidelné výrobě šunky a pečení chleba.

Jediné, co mě na den od vaření spolehlivě odradí, je to, když se mi nepovedou rýžové nudle, na které se vždycky tak těším :D

Mě nejvíc odrazuje od vaření personál v některých „italských“ restauracích, který mě nechce pustit do kuchyně předvést mistrovi v rondonu, jak se dělá pasta carbonara. :)

To je prima diskuze!

Ale našla jsem až teď, protože nějak pořád vařím:)

Až budete doma vařit tak dlouho jako já, bude se vám většina důvodů i problémů zdát úsměvná – che to prostě více praxe. Pak je výzvou – hrou poradit si s nedostatkem surovin i jejich transportem, s nevyhovujícím vybavením i úklidem. Máte už „zkrocené“ strávníky a dobře udržované zásoby.
Pokud nemusím tolik vařit pro domácí, mám dostatečný (pyšně řeknu, že vypěstovaný) okruh vděčných strávníků, který se mi nikdy překrmit nepodaří…
Ve vaření mě brzdí hlavně bolavá záda – to pak vymýšlím, jak v kuchyni pobýt co nejméně s co nejmenším vynaložením práce (např. viz i moje rubrika Sprinty nebo článek Vaření pro lenochy), dá se tam ještě vymýšlet… a to je zábava.
Než jsem si ty šikovnější postupy víc zažila, přemýšlela jsem o nich v takové ty neužitečné časy – v MHD apod. Naučila mě to matka, dokud jsem bydlela doma nebo v létě na chalupě jsme si to vždycky rozmyslely, naplánovaly, abychom se u toho obě nemotaly – a pak už jsme to jen udělaly a byl to hned.

Vaření pro zábavu pak znamená zkoušení nových receptů, surovin, vaření vícechodových menu pro návštěvy aj.

Vždycky to tak taky nebylo, to je jasné. Je potřeba se k tomu provařit. Jenže mě to bavilo vždycky, od 4 let. A teď mám hlavního strávníka, co sní skoro všechno, pochvalami nešetří a ještě umyje nádobí.

Pokud jde o večeře, tak mne od vaření nejvíc odrazuje už zmíněný nedostatek času a únava (a dva dny v týdnu večerní jazykový kurz). Když přijdu pozdě večer domů, tak už občas ani nemám hlad a stačí jogurt a kus ovoce – přítel je na tom podobně. Když už tedy vaříme večeři, tak často nějaké jednoduché těstoviny nebo salát. Snažíme se ale vařit si obědy do práce, což se povede v průměru tak 2–3× do týdne, občas navaříme víc dávek jednoho jídla a zamrazíme v krabičkách. Hlavní kulinární orgie nastávají o víkendu – pokud ovšem nejdeme za přáteli / příbuznými / kulturou, což se děje poměrně často.

Jinak je pro mne hlavním kamenem úrazu plánování (nákup, suroviny, aby se to nezkazilo a co dělat, když pak jde člověk nečekaně někam ven, místo aby vařil a konzumoval spořádaně doma).

Od každodenního vaření mne taky kdysi odrazoval pocit, že to musí být složitá záležitost. Hodně mi pomohlo to, že jsme se v běžné stravě naprosto odpoutali od klasické české kuchyně, kterou mám sice ráda, ale zajdu si na ni spíš do dobré restaurace, než abych se s ní vařila doma. Vaříme hodně těstoviny (Marcela Hazanová je skvělým zdrojem rychlých omáček), luštěniny, thajskou kuchyni (hlavně rychlá karí). Tahle jídla zaberou tak půl až tři čtvrtě hodiny (tedy, když jsou fazole namočené a uvařené předem, ale u toho člověk stát nemusí :-). Určitě bych vařila méně, kdybych měla pocit, že je třeba vždy vařit s masem a dělat složitá jídla. Ty si schováváme na víkend nebo pro hosty.

Naštěstí mám podporu od partnera, který taky vaří rád a sdílí moje mezinárodní chutě. Vaření je pro nás společný koníček, často vaříme spolu a oba jsme experimentátoři. Kdybych měla doma někoho, kdo by vymýšlení i vaření jídel nechal jen na mne (a pokud možno byl ještě kulinární konzerva), myslím, že bych toho moc nenavařila – asi i z principu :-)

Lenost a nedostatek času. Paradoxně i moje zmlsaná rodina. Nejraději vařím pro kamarády, kteří jsou vděčni za jakékoliv domácí jídlo a pro které je moje kuchyně kulinářský zážitek, manžel a děti jsou jednak navyklí, a děti, zejména syn, mají omezený jídelníček, takže nesnědí všechno, což mne dokáže otrávit. Manželova záliba v pálivých jídlech – nesnáším jeho výrok, že si jídlo potřebuje „dochutit“ – což znamená, že si musí do jídla nandat nějaké silně pálivé dochucovadlo, čímž je původní chuť jídla totálně přehlušena.