Co vás nejvíc odrazuje od vaření? RSS

Mívám jen dva stavy kdy se mi nechce a oba dokážu, nebo musím, přemoci:

1. nemám, prostě NEMÁM nápad co vařit
   
2. tak strašně se mi nechce začít …dám si ještě kafe/panáka/ci­garetu a pustím se do toho :-)

Ne že bych někdy nebyla zkrátka prachsprostě líná, ale většina důvodů, které mě napadají, mají nakonec za společného jmenovatele čas: v pracovních dnech po příchodu z práce už máme hlad a o víkendech zase vaření často koliduje s nějakým výletem (nebo spánkem:) Částečně se to ale dá zvládnout s dobrým plánování nákupů a příprav.

Mě nejvíc odrazuje nedostupnost surovin – Děčín, Ústí a ještě bez auta, tady se toho moc kvalitního a přitom alespoň podobně cenově dostupného jako v Praze nakoupit nedá, třeba pro japonské suroviny jezdím občas až do té Prahy.
A pak je to samozřejmě čas, přes týden vařím minimálně, ale o víkendu si to často vynahradím :o)

když mi blbne foťák ;-)

Mě nejvíc odrazuje nedostatek strávníků – vařit pro jednoho se mi ne vždycky chce (dá se to samozřejmě v mnoha případech řešit i uvařením více porcí a rozloženou konzumací, ale ne vždy to jde). Když je pro koho vařit, nemám s tím problém.

mě odrazuje mytí nádobí :(

↪ 6 Kytka: Připojuji se ke Kytkově odpovědi na docela ošemetnou otázku. Naštěstí jsme s paní J jen vyjímečně odloučeni.

Jinak, úzký výběr surovin v domácnosti mě spíš přijde jako výzva, jak z mála udělat večeři. Podobně jako si prý Paganini někdy nařezával G strunu, aby mu během koncertu praskla a on to přesto precizně dohrál na třech zbývajících…
Ale abych se tu příliš nevytahoval – v prostorné spíži u nás jsou vždy alespoň ty základní věci. Cibule, oliváč, rejže, sůl, a tak podobně.

↪ 6 Kytka: Přesně tak, vařit pro jednoho je vopruz a spousta jídel tak vařit vůbec nejde, hlavně česká klasika omáčky, knedlíky, polívky, takže to mě taky kdysi dost od vaření odrazovalo a těšila jsem se na návštěvy, že můžu konečně něco pořádně uvařit.

↪ 9 Ala: tak s tím se potýkám taky (kromě polívek, ty ve dvou klidně baštíme celý týden) a zároveň se mi nechce z návštěv dělat pokusné králíky. Ještě horší je to s dorty, především narozeninovými, zkoušet si je předem nanečisto je docela luxus (třeba takový cheesecake…). A i když dort nedělám poprvé, stejně se klepu, jak dopadl – protože ochutnat/nakrojit to před darováním nemůžete…

Já to mám stejně jako Kytka. Odradí mě, když není pro koho, sama sebe mám tendenci odbývat. Když je pro koho, vařím moc ráda :-)

Nejsem líná si dobře uvařit i jen pro sebe. Ale nebaví mne vařit pro někoho, kdo mou kuchyni neocení. Mám ráda u stolu lidi, kteří rozumí dobrému a kvalitnímu jídlu. Vadí mi řeči typu: já snim všechno, je mi fuk co mam na talíři. S jídlem si ráda hraju a bez motivace, to prostě není ono.

Mě asi nejvíc odrazuje vybavení, respektive jeho nedostatek. Když jsem u rodičů, kteří mají výborně zařízenou kuchyni, tak tam vařím velice rád, ale na koleji mám sice na pokoji vlastní kuchyňku (díky bohu), ale přesto je to malý kamrlík s dvojplotýnkou a minimem vybavení, takže vaření tady není moc požitek.

Nedostatek kvalitních surovin je problém – tedy časový problém – protože ony se sehnat dají (i za rozumné ceny), ale chce to hodně času. Navíc, kdybych chtěl vařit několikrát do týdne zajímavá, rozmanitá jídla z kvalitních čerstvých surovin, musel bych strávit spoustu času nakupováním. A protože nakupování nesnáším, vařím většinou spíš hodně jednoduchá jídla a jen jednou za čas mám náladu, udělám pořádný nákup a „zavařím“ (od např. zalyžuju si) pořádně:-).

Nejvíc mě odrazuje právě moje neznalost. Nějaký jídla zkusím podle kuchařky a občas prostě skončí v koši, ale do nějakých se pouštět prostě bojím…
A druhým faktorem je čas. Když člověk přijde domů večer, tak si udělá maximálně teplý čaj a větší vaření nepřipadá v úvahu.

↪ 6 Kytka: ↪ 8 Jednorožec: ↪ 9 Ala: Též, vařit pro jednoho a do mrazáku je strašná otrava, nehledě na to, že ten mrazák není nafukovací (vzhledem k tragické kvalitě místního eurestu potřebuju jídlo do práce). U mne ještě to, že kuchyň sice mám, ale cca 3,5 m2, včetně lednice, knihovny povýšené na špajzku a kuch. linky a ač při vaření poctivě větrám, je mi třeba teď cítit gulášem zbytek bytu (tj. ta jedna místnost).
Péct mohu jen omezeně, protože nemám troubu, jen remosku a ta, ač je vynálezem geniálním, prostě nezvládne vše.

↪ 12 Bali: Nejlepší jsou lidi, kteří říkají mě je to jedno, já sním všechno, a pak když to mají na talíři, tak slyším: „ale my ryby/houby/špe­nát/dýni/jehně­čí/vnitřnosti/“zrní„/“l­upení„/řepu/do­saďte cokoliv kromě řízku a vepřo-knedlo-zelo nejíme“ a „vy nemáte doma ani magi?“

↪ 12 Bali: Jo, když jsem bydlela u kamaráda, tak jsem mu jako poděkování uvařila svíčkovou, dobrou. On si to nakydal do polévkového talíře a bagroval lžící.

1) vaření pouze pro sebe (jasně, druhou porci si vezmu do práce a třetí zkusím udat spolubydlícím… ale není to zkrátka zábava

2. málo času/lenost – jen pro sebe a po návratu z práce v osm večer.. to fakt ne
   
3. nemám potřebu jíst dvě teplá jídla denně, oběd mi stačí, k večeři dám chleba s něčím nebo vajíčka, topinky… tak něco
   
4. to vaření je docela drahá záležitost a ten „chleba“ mi k večeři bohatě stačí.

K večeři si vařit prostě nepotřebuju, takže vařím o víkendech a „zvláštních“ příležitostech, nebo když se dohodneme se spolubydlícími, že si uděláme vařící večer s posezením.

↪ 6 Kytka: mám to stejné, navíc mě ze začátku odrazovaly znechucené výrazy širší rodiny, když jsem nadšeně uvařila něco nového- třeba dýňový koláč („Dýně s meruňkama v koláči??? Proč radši neuděláš kompot?“) a tak. Časem se to zlepšilo, ale začátky byly těžké

Jednoznačně nedostatek času – když to jde, navařím něčeho kotel a zamrazím, i když to potom není ono. Ne, že bych byla pořád o chlebu, často si udělám nějaké rychlé jídlo z pár surovin, ale není to většinou nic moc, čím bych se chlubila.
Nevybavenost kuchyně na to má také dost vliv, donedávna jsme na bytě neměli ani naběračku (omlouvá nás, že jsme se nastěhovali před dvěma měsíci, ne? :). A přítel má zase jen elektrickou dvouplotýnku (přičemž na elektriku si nezvyknu asi nikdy) a nic moc troubu.

1. absence vodovodu
2. vybíravost strávníků

Nejsem ve vaření začátečník, ale v naší současné situaci mě od vaření odrazuje zejména voda – nemáme vodovod a ve studni není pitná voda. Takže mě odrazuje výsledná hora špinavého nádobí, kterou musím umýt ve škopku a pokud chci vařit najednou polévku a omáčku (oboje ve velkém), tak nejdříve musíme z města přinést minimálně 10 litrů vody. Těch deset kilo na zádech se na těch pár kilometrech docela pronese :)

Pak mě hodně odrazuje frflání pravidelných strávníků, že nejedí to a nejedí ono, jednu dobu jsem vařila na farmě, k jídlu chodilo 6–10 lidí a u KAŽDÉHO jídla se našel alespoň jeden člověk, který něco z toho, co bylo na stole, nejedl. Nedokázala jsem to nebrat osobně, takže po měsíci se mi už otvírala kudla v kapse při každém obědu :-D

1. Nutnost nakupovat, v českém podání shánět adekvátní suroviny – pro maso k řezníkovi, pro zeleninu na trh, pro některé ingredience do zdravé výživy, pro ostatní někam do supermarketu, pro rybu do rybárny a pečivo nejraději nekupovat nikde – nic nejde jednoduše koupit na jednom místě (ze zeleniny z Teska fakt vařit nechci).
2. Vařit jen pro sebe (ale to není v dopadu srovnatelné s bodem 1, on se vždycky najde někdo, komu přijde jídlo/buchta vhod). Problém je jen v tom, že mi nechutnají věci z mražáku, takže toho někoho musím sehnat nebo vařit jen 1–2 porce.

1. chybějící inspirace – v poslední době mi pomohly bedýnky a úžasná rybárna, přinesly mi nové suroviny a tedy i nutnost více experimentovat, motorem je pro mne vždy nový zdroj surovin, to je zaručené :-)
2. čas, ten čas – jako pracující máma půlročního synka jsem s časem (a potažmo únavou) ve věčné válce
3. a hlavně u pečení (troubu vlastním teprve třetím rokem, takže se stále učím) – chybějící větší počet pokusných králíků – potřebuji se naučit dorty – a abychom je s manželem věčně baštili sami to nejde, z návštěv se mi pak ty pokusné králíky moc dělat nechce :-(

↪ 12 Bali: Já to myslel trochu jako vaření a vaření – i jen pro sebe se snažím uvařit si aspoň slušně, ale rozhodně daleko víc tíhnu k extrémně jednoduchým jídlům (naštěstí to s dobrými surovinami nemusí být nic špatného), u složitějších věcí, které se v jedné porci dělat nevyplatí a nejdou rozumně schovat, jsem radši, když je nějaký ten strávník a sám pro sebe si je uvařím jen opravdu výjimečně.

↪ 12 Bali:, ↪ 17 Ala, ↪ 20 Kittana: Tak to je taky velká pravda. A naopak, když máte někoho, kdo vaše pokusy bere se stejnou radostí jako vy, nebo alespoň s klidem a bez volání po magi/kusu prasete, je to obrovské povzbuzení a motivace. Mít podobného partnera jako některé kamarádky, skončila bych asi u ohřívání párků a rozmrazování pizzy. Můj muž na to šel chytře; mé první pokusy vždy ocenil a v dlouhodobém horizontu se mu to vyplatilo, neboť mě začalo vaření bavit.

Půjdu trochu proti proudu. Času mám nyní dostatek, surovin taky, bydlím v Praze, auto k dispozici mám. ALE. Velkou část mého studia zaujímá matematika, což je exaktní věda – nějaké „možná“, „asi“, „trochu“, … prostě nezná. Proto mě naprosto vytáčí recepty, kde je „přidejte 150–250 g xyz“ nebo ty slavné „špetky“. Asi kroutíte hlavou, protože vaření je o kreativitě, odhadu, zkoušení, … ale na to já nehraju.

Takže vařím to, co mám zažité a kde vycházím z jasně daného postupu. A to člověka omrzí. Jdu hledat nějaké přesné recepty, hezký den všem :-)

↪ 12 Bali: Tak to jsem tady měla o prázdninách – mohla jsem se rozkrájet, abych svému bratrovi a jeho kamarádovi navařila dobře k práci (přijeli pomoci na barák). Ve výsledku jsem slyšela – je to moc slané, je to nevýrazné, je tam málo zeleniny, zase zelenina?, jsem zvyklý na jiné snídaně, nejím sladé, ke kávě nebude buchta?, málo / moc ugrilované, … Na začátku každého oběda byla samozřejmě otázka – mohu uvařit tohle? – a stejně jsem se nezavděčila. Ke konci týdne jsem své milované vaření z duše nenáviděla…

↪ 27 ondrejk: Přesné recepty ovšem často narazí na to, že některé suroviny se chovají pokaždé trochu jinak podle sezóny/stáří/mo­mentálního počasí …

↪ 19 Teruna: dovolila bych si trochu nesouhlasit s bodem 4 – přestože já osobně bych na topinkách k večeři spokojeně přežila hodně dlouho, myslím, že vaření nemusí být vždy nutně dražší záležitost než chleba s něčím (třeba s dobrým sýrem) a že ekonomičnost vaření v tomto smyslu nabývá významu s rostoucím počtem členů rodiny. A že čím více je rodina nucena počítat, tím více se domácí vaření ze základních surovin vyplatí. U vaření pro jednoho ale máte pravdu, tam se to vyplácet nemusí, zvlášť při nutnosti nákupu exotických surovin, které v jednoporcové verzi neexistují.