Vzpomínky ze školní jídelny RSS

ZŠ, léta osmdesátá… Vzpomínám na některé nezapomenutelné blafy: suché rizoto s hráškem, gumové buchtičky se šodo, hovězí s dušenou rozblemcanou mrkví, rýžový nákyp, klasické UHO, hrachová kaše…
Taky nás nutili dojídat, i když to často fakt nešlo!
Vedoucí kuchyně paní Hricová kontrolovala ve frontě lístečky na oběd. Kdo si ho zapomněl, byl buď vytahán za vlasy (ty těsně před uchem, jak to docela bolí), nebo dostal plastovou plácačkou na mouchy přes prsty.
Výběr jídel tehdy samozřejmě nebyl.
Léta devadesátá… Jo a pak pamatuju menzu na kulaťáku. Nejdřív jako student – smažený sýr byl tehdy asi z plátkového sýra. Malý porce a mizerná kvalita. A nějakej čas nato mě osud zavál na Správu kolejí a menz k ajťákům. No a když jsem na již zmíněnou menzu jel opravit počítač (vytaženej kablík myši), tak mě paní vedoucí pohostila jídlem asi tak za 5 studentů :-))) Tak jsem na displeji pustil pár neškodných tabulek, jako že opravuju, zastrčil jsem kablík a řekl, že to ještě druhej den (samozřejmě kolem poledne) zkontroluju… :-)

My se spolužáky plánujeme zkusit naši školní jídelnu znovu, až budeme mít 25 let od opuštění školy. Jsem zvědavý, jestli poznáme rozdíl…

Hm, o školní jídelně fakt nemůžu napsat nic ošklivého. Stravování na střední škole (v bufáči Lucerna) už jsem popsala v sousedním vlákně, ale špatné není jídlo na táborech, školách v přírodě a tak podobě.
Zase jsem nikdy neměla problém. určitě se našlo jídlo, které mi mco nechutnalo a nedojedla jsem ho, ale traumatizující zážitek z jídelny fakt nemám.
Ovšem jeden nechutný mám, když jsem na táboře spadla do odpadové jámy plné zbytků jídla, čaje, kakaa a tak podobě. Bleeee.
A pak bylo odporné mytí ešusů ve vlažné vodě s Chloraminem. Zanchávalo to na hliníkovém nádobí ohavný mastný film, o odéru chlóru ani nemluvím…

Já myl na táboře svůj hliníkovej ešus v potoce bez chemie a jen od největší špíny a žiju taky :-)

↪ 4 Pivli: Tak u nás se na některá „proslulá“ táborová jídla vzpomínalo dlouho a dlouho. Holt jsme neměli žádného dospělého kuchaře, všechno jsme vařili sami a to u kluků od 10 do 15 let pod dozorem jen o pár let staršího rádce v táborové kuchyni dopadalo různě (většinou překvapivě jedle, ale našly se i ty výjimky).

Naštěstí jsem nezažila „dojídací teror“, moje negativní vzpomínky se vztahují převážně k různě flaksovitému masu. Výrazně si ovšem pamatuji zápach jídelních táců, nahrubo stažených neméně zapáchajícím hadrem.
Moje školoupovinná dítka taktéž držkují ohledně kvality, což ovšem přičítám jednak školnímu folklóru (aby byl žáček „in“, prostě musí nesnášet jídelnu) , jednak značné rozežranosti dětí. Pokaždé, když jsem byla vyzvednout školní oběd, byl bez problémů poživatelný.
A díky školní jídelně jsem si zamilovala nakládanou červenou řepu. Pozoruhodné je, že i děti si ji zamilovaly přes jídelnu, domů jsem ji dlouho nekupovala (velké balení), raději jsem si ji dala v hospodě 8)))
Na stravu na táborech si nepamatuju vůbec, s čestnou výjimkou tábora VTS na Orlíku, kde se jednou za turnus nad ohněm grilovala kuřata (cca 15–20 ks) na skvěle zkonstruovaném rožni s mnohonásobným bicyklovým převodem.
Dobře si naopak pamatuju stravu na školách v přírodě, kterou zabezpečovala naše paní třídní, která vařit vůbec neuměla (rozhodně ne pro 27 dětí). Kvalitu nahrazovala invencí, takže jsme měli „házedlo přes bidlo, nadívané kaťuše, válečné hořčičné“ a podobné lahůdky. Nestěžoval si nikdo a všichni dodnes vzpomínáme. Válečné hořčičné občas udělám taky. Jedná se o léta cca 1974–1979.

I já chodila do školní jídelny v 80. letech a i u nás panoval dojídací teror, zejména pokud měl dohled učitel Mašát. Nenáviděla jsem medové máslo k svačině, k obědu pak pro mě byla postrachem drožďová a mléčná polévka a pak tvrdé hovězí s nerozžvýkatelnými částmi a žílami, vše jsem pečlivě preparovala a snažila se to nenápadně vrátit. Ale ostatní jídla jsem měla ráda, dušenou mrkev, buchtičky se šodó, čočku…
Moji synové chodí do školní jídelny nyní a bohužel tam v posledních letech došlo ke zhoršení, co se týče kultury stravování. Jídla bývají studená, kuchařky vše nakládají rukama s navlečenými gumovými rukavicemi (i těstoviny!) a hlavně: Děti jsou nuceny jíst druhé jídlo lžící od polévky…:-( Můj starší syn odmítá pak takové jídlo jíst, není na podobné věci z domova zvyklý, ale vysloužil si akorát posměch učitelů i spolužáků. Opravdu si nedovedu představit, jak se někteří lidé stravují doma, když jim olízaná lžíce k hlavnímu chodu připadá normální.

Ja taky nemám žádné vyloženě špatné zkušenosti ze školní jídelny. Možná akorát játra. Nudlicky uuuuuplně tvrdých jater zalitých uhem. TO je kombo :-(

Školní jídelna, to byl horor. Bramborový bác (rozuměj šišky) polité horkým margarínem a sypané strouhankou (kdo tuhle zrůdnost vymyslel?), zelené bahýnko – špenát, okurková omáčka, hrachová kaše a snad největší nešvar, který se nezřídka praktikuje i v některých restauracích – plastová kaše – bramborová z pytlíku.

Jediná „bezpečná“ jídla byla ta, u kterých bylo UHO.

Jojo, školní jídelna. Smradlavé tácy a stejně tak smradlavé hliníkové příbory, neidentifikovatelné omáčky a podezřelá a vždy tuhá masa. Nejhoršími nočními můrami pro mě byla játra na cibulce s UHO, které mě donutila jistá paní učitelka sníst (prý alespoň lžíci – po té jí zůstalo na šatech vše, co jsem jedla od snídaně :-)), poté již zmiňované suché šulánky polité horkým margarínem a sypané buď mákem nebo strouhankou, suché spálené rohlíky se třemi rozinkami (rozuměj žemlovka), pytlíková br. kaše a nejhorší byly polívky, ty jsem pak nejedla hodně dlouho, což je s podivem, protože teď jsem polívková až hrůza.
Jo a taky si pamatuju na smažený květák, po jehož rozkrojení se v růžičkách ukázali malí černí broučci (ten pohled mě tak znechutil, že si na smaženém květáku prostě dodnes nepochutnám), na zážitek, kdy si kamarádka vytáhla ze své porce leča velký kus skleněného střepu a jinou "zážitkovou gastronomii " :-)

Také si nevzpomínám na nějaké ty extrémy. V té jídelně se vařilo asi dobře. Těžko teď posoudit, určitě jsem měla jako dítě na stravu jiné nároky než dnes, ale mamka tvrdí, že se tam vařilo dobře. Určitě mi ale nechutnala hrachová kaše, drožďová polévka a rýžový nákyp. A stála li u vracejícího okýnka učitelka, tak jsem to plnila do vázičky na stolech ;-)

Na školní jídelnu mám vzpomínky velmi dobré. Nic tam nesmrdělo, ani tácy, ani příbory. A vařili výborně. Díky školní jídelně jsem si zamilovala jídla, která doma máti nějak nevařila vůbec nebo tuze málo. Mým favoritem bylo čevapčiči, buchtičky s krémem, zadělávané zelené fazolky na smetaně (u těch jsem se jednou došla dokonce zeptat kuchařky, jak se to dělá, že maminka to doma nevaří:), bramborové šišky s osmaženou strouhankou (u nás na ně tedy lili máslo), špenátová polévka, lečo s vejcem … Jídelna byla zánovní, samostatná budova, kam chodilo více škol, prosklená, s oddělenou částí pro nejmenší děti. Naše učitelka byla úplně normální paní a necpala nikoho jak husu. Navíc s námi chodila spíše družinářka (šlo se 15 min od školy) a tu jsme přímo milovali ze spousty jiných důvodů a u jídla nám to rozhodně nekazila. Na tuhle jídelnu mám prostě samé prima vzpomínky.

Ale pak jsme se přestěhovali do Prahy a tady to tedy byl opravdu poněkud fujtajbl. Tácy smrděly (příbory pokud vím ne), jídlo bylo většinu času celkem jedlé, ale požitek z něj tatam. Neobyčejným vynálezem této jídelny byly „masové kostky“. Nasekané zbytky vařených a pečených mas (zřejmě z předchozích dní, vždycky to bylo v pátek) zapečené s vejcem a nakrájené na kostky. Tak tohle byl tedy poblionek jak vymalovaný. A nejvíc mi vadilo odevzdávací okýnko. Nebylo totiž jako v naší maloměstské jídelně, kde se odevzdal tác a zmizel kamsi do hlubin, kde se o něj paní postaraly. Tady v Praze jsme museli dát příbory do jednoho ohavného škopíčku s pomejema, skleničky na tác a talíř se zbytky podat paní v okénku, která smetla zbytky do kýble a talíř strčila do dalšího škopíčku s pomejema, kde se k mému odporu pohupovala plovoucí zelená plastová žába. Ta pomejemi opatlaná žába mi dokázala spolehlivě kazit chuť i z jídel, která byla jinak naprosto v pohodě.

kami: souhlasím, že školní jídelna – ať už na základce, nebo na gymplu – mě naučila jíst i věci, které doma neděláváme – třeba tu držkovku. Milovala jsem (a dodnes miluju) dušenou mrkev, luštěniny, na tom snad není ani co pokazit (ba ne, já vím, že je). Bohužel, pár jídel dodnes nejsem schopna pozřít. Nikdy jsem ale nevrhla (zato jiným se občas přihodilo), ale jednou jsem se v čemsi nimrala tak dlouho, až mě učitelka nechala jít (jídelna už byla prázdná).
Zrovna včera jsem vařila boršč prarodičům a děda vzpomínal, jak jedli na vojně u ruské posádky a jak to bylo hnusné a že to nemá rád. Přesvědčila jsem ho svým výtvorem o opaku. Potom mi říkal, že by chtěl někdy uvařit frankfurtskou polívku. Okamžitě se mi vybavil jídelňácký hnus – červená voda s třema kolečkama levného párku. Takže se pro změnu nechám od něj přesvědčit, že to jde i jinak;-)

↪ 13 kami: masové kostky i žába mě velmi pobavily, i když vy na ně s úsměvem asi moc nevzpomínáte. :-)
Já si ze základky (1986–1991) vybavuju jako největší humus hrachovou kaši (nejím ji dodnes – k velké manželově nelibosti, který mi tvrdil, že JEHO hrachovou kaši zcela jistě jíst budu :-). Smradlavé tácy samozřejmě. Pak mi v hlavě uvízla vzpomínka na půlku grepu, který jsme občas dostali jako „dezert“. Doteď si vybavuju, jak mě strašně pálila celá pusa, když jsem se ho snažila vykousat ze slupky.
Z gymplu (1991–1998) si nevybavuju žádné výrazné blafy. Vždycky jsme se těšili na čínu nebo na cokoliv s hranolkami – to byla tehdy lahůdka. Vzpomínka, jak se stydím, když jsou u nás na výměně někdy v roce 1994 francouzští studenti a k obědu je zrovna lečo s chlebem – nejí to nikdo. (Naopak my jsme u nich jen koukali, jak může vypadat oběd ve školní jídelně). A teď mi naskočila vzpomínka na naše pohoršení, když jsme jednou přišli na oběd nějak ke konci a místo buchtiček s krémem jsme dostali nakrájenou veku s krémem. :-) Buchtičky prostě došly.

Ze školní jídelny se mi jako první vybaví smradlavé tácy, to byl fakt hnus největší. A nejhorší bylo, když se muselo ten tác umývat tím ještě víc smradlavým hadrem. Doteď nechápu, že něco mohlo tak smrdět.
Díky školní jídelně jsem přestala jíst vnitřnosti, i když jsem do té doby játra měla moc ráda. Ten smrad a konzistence by odradili každého, myslím, že i hladové zvíře by se bránilo to pozřít ;o) A pak klasika, tuhé maso se spoustou šlach, UHO, kaše z pytlíku, rozvařené těstoviny… A nesmím zapomenout na pití. To byl taky zážitek, buď neuvěřitelně sladké cosi nebo čaj s mlékem. I když mám čaj s mlékem ráda, v jídelně se to fakt nedalo.
Na střední už to bylo lepší, nevzpomínám si na nic, co by se nedalo pozřít.

↪ 16 Cherry: Jj, játra a pličky na smetaně, to byl opravdový horror, kvůli kterému mi vadí má averze k vnitřnostem. Ráda bych ji překonala, ale prostě když vidím plíce a játra, vzpomenu si na tu „vůni“ a „chuť“ a žaludek rotuje nepříliš příjemným směrem.

Na školku vzpomínám matně, jak už jsem psala, nejhorší byly škraloupy na těch divných teplých mléčných nápojích – i ty samy o sobě byly nechutné, ale škraloup to dováděl k naprosté dokonalosti – dávalo se do květináče. A drožďová pomazánka, eklhaft. Jinak si nic nepamatuju, tak snad ten zbytek nebyl tak hroznej.
Na základce – raná osmdesátá léta – v jídelně čtyři dlouhatánské stoly s igelitovými ubrusy – ty smrděly stejně jako tácy, protože nějaká ženština to všechno pořád šudlala tím smrdutým hadrem furt dokola. Fronta se stála u okna podél topení, na kterém byly nalepený milióny žvejkaček. Pak vzít smrdutej tác, na něj nandat trojkombinaci voda z nádobí v plastový misce (pod názvem kmínová polévka, polévka s kapáním apod.) + kousek tvrdýho masa s flaksou, rozvařené nechutné brambory se šedivými chuchvalci a smrdutý rozvařený hrášek s mrkví + dusivá buchta (alternativou jablko umyté zřejmě zase v té smrduté vodě z nádobí, protože smrdělo vždycky taky, ale aspoň se dalo vzít s sebou a před školou s ním házet). K pití smrdutá vlažná obarvená voda (pod názvem čaj). Vynalézavost v ukrývání nepoživatelného jídla předčila slavnou scénku Mr. Beana s tatarským biftekem. A pak finty jak to pronést k odkládacímu okýnku – my zkušení jsme vyčkávali, až bude větší tlačenice a hlídající učitelka vyhmátne nějakého chudáka – to byl ten správný okamžik bleskurychle se vrhnout k okýnku, odhodit příbory do příslušného kýble s pomejema a podat talíř ruce v gumové rukavici, která se z okýnka vystrčila a potom takovou tou klasickou gumovou stěrkou s dřevěnou rukojetí shrábla zbytky do dalšího kýble s pomejema. Naštěstí žádná žába v tom neplavala, ale smrdělo to ukrutně a dělá se mi z toho blbě ještě teď, když si to vybavuju. Naštěstí my jsme doma neměli takovou stěrku, moje máma měla jinou, takže jsem bez obav s ní mohla vylizovat zbytky těsta, když jsme pekly bábovku nebo nějakou buchtu. Ale nedovedu si představit, že bych někdy v životě byla schopná olíznout tu stejnou stěrku jako byla ve školní jídelně (babička jí měla, u ní jsem nikdy těsto nelízala).
Pak jsem bydlela na intru, to už jsem byla dostatečně otrlá, takže obědy si nějak zvlášť nevybavuju, prostě klasika UHO stokrát jinak, tvrdý maso s tvrdou flaksou, dusivá buchta typu makovec a smradlavej čaj, tak jsme se chodili dorazit nějakým bramborákem nebo párkem v rohlíku a napili jsme se na záchodě vody z kohoutku. Jediný co si vybavuju byly snídaně a svačiny – to se vydávalo ráno dohromady a sestávalo z jednoho krajíce chleba, dvou suchých housek a malého trojúhelníčkuk suchého dusivého taveného sýra – název už si nepamatuju, doufám že už se to ani nevyrábí. Člověk si mohl vybrat, jestli si ho namaže na půlku chleba, nebo na půlku housky (na víc to nevyšlo, takže všechno ostatní jsme jedli suchý), ale tím namazáním většinou dosáhl toho, že ze suchýho pečiva bylo suchý, který se naopak tím „sýrem“ přilepilo na patro, kde ulpívalo několik hodin a dusilo.
No ale přežili jsme to všichni a aspoň se teď můžeme bavit srandovníma a hrůzostrašnejma historkama ze školních jídelen. Kdepak hranolky a brkaše z pytlíku, to už jsou mladší generace moc rozmazlený.

↪ 17 Madla81: Tak to máme naprosto stejný…

jak to tak čtu, to už je pomalu na založení terapeutického kroužku :))

↪ 20 pan Cuketka: Spolek anonymních strávníků ze školních jídelen? Ahoj, já jsem … a ve školní jídelně mě nutili dojídat … ? Koukám, že jsem z toho vylezl fakt lehce, my akorát ve frontě okusovali stravenky, protože ten papír měl občas lepší chuť, než oběd jako takový. A v září jsme si museli napsat do žákovských knížek povinnou trasu do školní jídelny (a pak jsme stejně chodili jinudy, ostatně stejně, jako učitelky).

Kytka: tak z toho okusování stravenek fakt nemůžu:-D
Já byla táců ušetřena, na základce jsme nosili od okýnka talíře a gympl je spojenej s učňákem, takže nám jídlo nosili „číšníci“ (a pak to v našich restauracích vypadá, jak vypadá:-( ). Navíc jsme kromě pátku měli na výběr ze dvou jídel a málkdy se stalo, že by pro mě obě byla nepoživatelná.
Pro srovnání, přítel učí na nejmenované základce a za ty tři roky tam přibral deset kilo. Vaří prý výborně, na výběr též ze dvou jídel, dokonce dělávají i musaku, tortilly a takové řekla bych moderní jídla. Bohužel, děti prý vracejí celá kuřecí stehna, s pomerančema hrají fotbal na chodbě… Na jednu stranu je dobře, že je nenutí násilím dojídat, na druhou stranu je to plýtvání jídlem i penězi rodičovstva…

Tedy, to jsou zážitky!
Jsem ráda, že krom zážitků z bufáče v Lucerně na střední škole, mám jinak samé hezké vzpomínky.
Jo a ještě výborně vařili v doškolováku v Brně. Mňam, mňam. A na víkend se dal objednat domácí knedlík a buchty, takže jsme po týdnu drandili k domovu s hlavou plnou vědomostí a s taškou plnou knedlí. ;-)
8 –9 let zpátky je to…
Teď už se šetří a zrušili i teplé večeře. Čerstvá zkušenost mé kamarádky.
Nojo…

Skvělé vlákno, směji se hlasitě ;) Jelikož patřím k mladším ročníkům (1986), mám na jídelny samé dobré vzpomínky. Na základce výběr ze tří jídel z toho jedno bez masa, salátové talíře, cizrna, žemlovka vypečená křupavá, bavorské vdolečky, šišky s mákem – mňam :) Motivací k jezení jater byla příloha v podobě hranolek.

Zásadně jsem ale nepoužívala tác, což se mě drží dodnes, a nejedla polévky na dálku smrdící vegetou, ačkoliv jsem v té době o její existenci neměla ponětí. Na plastovou škrabku na zbytky jsem taky měla dlouhá léta averzi, doteď mě doma v šuplíku obšas překvapí.

Horší než jídelna na základce mi přišla spíš VŠ menza v Brně – vše z prášku, roz/nedovařené brambory bez chuti, zbytek smažené…

Jsem pamětník, do školy jsem začala chodit v roce 1972. Chodila jsem do velké sídlištní školy, kde byla i obrovská jídelna. Bylo tam samozřejmě vše, jak vzpomínají jiní – plastové tácy, hliníkové příbory, igelitové ubrusy a hlavně dozor z řad učitelů, kteří nás nutili ty blafy dojídat. Jsem relativně hodně odolný člověk a spoustu jídel jsem zvládala, i těch, co jiní nemohli dojíst. Ale s hrůzou vzpomínám na žemlovku, kterou dodnes nemůžu a nikdy bych ji neochutnala. Tou školou jsme prošli všechny děti z rodiny a na zemlbábu máme vzpomínky příšerné všichni tři. Došlo to tak daleko, že naši rodiče si žemlovku občas doma dělali a žádné z nás dětí ji nikdy neochutnalo, i když nás matka přesvědčovala, že je úplně jiná, než ta školní. Vadila mi taky gulášová polévka, protože v ní nebylo skoro žádné maso, jen nějaké flaksy. Škubánky s mákem jsem taky nemilovala, ale dokázala jsem to sníst. Naopak rajská mi chutnala moc a když dělali výjimečně jako přílohu fazolky na kyselo, tak ty jsem si brala od kamarádů, protože to nikdo nejedl, ale já je milovala. Ale hnus byly brambory, mnohdy přemrzlé, sladké, nebo nahnilé – ale ono ani v obchodě neprodávali často lepší.
Dneska si moje děti stěžují, že mají v jídelně hnusná jídla, ale nevěřím tomu, že je to tak hrozné a ošizené, jako to bývalo za našich časů. Určitě si pamatujete, jak kuchařky chodívaly domů obtěžkané taškami plnými jídla – nebylo pak divu, že jsme dostávali hnusné maso, když to pěkné si rozkradly, eventuelně ho nechávali extra pro učitelský sbor. Dnes mají obě moje děti výběr ze třech jídel a pokaždé je tam něco, co je jedlé a na čem by si měli pochutnat. Navíc na rozdíl od nás mají i různé nápoje, často dostávají i syrové ovoce nebo zeleninu či něco sladkého. Dnes například přinesla dcera domů z jídelny nějakou čokoládovo-kokosovou buchtu, byla fakt „domácí“ a moc dobrá. Jenže to stejně všichni nejedí, dcera přinesla tři kusy, i od kamarádek. No, aspoň jsme se doma najedli. :-)

Jéžiš omlouvám se, myslela jsem si, že se mi to poprve neuložilo, protože mi to hlásilo nějaký error

Tak jsem to aspoň vymazala, ale celý příspěvek vyrušit nejde

↪ 25 Juana: Tak to jsme vrstevnice, já šla do první třídy v roce 1971. Btw. ty plné tašky kuchařek jsem taky někde výš zmiňovala.

Jojo, u nás ta kuchařka, která vydávala to jídlo u okýnka, byla fakt děsně tlustá, určitě už v pásmu morbidní obezity. Měla takový tlustý nohy, kde špeky z lýtek jí přetejkaly přes kotníky a dveřma nebo mezi ty dva pulty, kde stála u vydávání, musela chodit bokem. Ta šla vždycky odpoledne domu svým kolíbavým krokem s nohama rozkročenýma metr od sebe, a v každý ruce několik tašek narvanejch k prasknutí.
S tím masem se tam muselo kšeftovat ve velkým to není možný aby toho ty kuchařky samy tolik sežraly (i když tahleta naše toho musela sežrat fakt dost).

Ono to ale asi byla jak v které škole. Kamarádka naší matky někdy po roce 1985 pracovala jako pomocná síla v jedné školní jídelně a nosila odtud zbylé jídlo a zásobovala s tím občas i nás, když to její rodina nestihla sníst. A tohleto jídlo bylo fakt docela dobrý, chutnalo to i mým sourozencům.
Dostala jsem se k něčemu jako školnímu vaření i z druhé strany, v roce 1990 jsem byla na jednom táboře, tehdy ještě od ROH, a vařila tam hrozně fajn kuchařka, co normálně vařila ve školce, takže měla zmáknuté normy pro děti a měla to v hlavě. Byla jsem tam jako hospodářka, ale protože jsem měla houby co na práci, dopoledne nakoupit a večer vyplnit deník spotřeby surovin, tak jsem v kuchyni pomáhala taky, abych nějak využila volný čas. V té době jsem byla už dost zmlsaná (jídlo je můj koníček už od základky, kdy jsem začala vařit) a musím říct, že tahleta kuchařka vařila naprosto skvěle. Jenže když jsem pak viděla, jak se v tom ty děti mnohdy šťouraly, nejedly to, vracely – bylo mi to trochu líto. To jídlo ošizený nebylo, maso bylo libové, ale spousta jídla prostě zbyla, i když se vařilo tak, že podle výkazu spotřeby se toho zpracovalo ještě víc. Ty normy byly prostě počítané tak, jako kdyby se krmila parta dřevorubců a ne děti. Řešilo se to tak, že na konci tábora se napekly dorty a udělala se pro všechny velká hostina a co zbylo, tak jsme holt dovezli domů (přivezla jsem štangli salámu a máslo, to fakt nešlo spotřebovat). Takže chápu, že pokud nám zbývalo tolik jídla po 3 týdnech vaření pro 50 lidí, tak ty kuchařky, které vařily pro tisícovku lidí denně, toho musely domů donést neuvěřitelný množství. Ovšem nemůžu se zbavit dojmu, že ony opravdu nosily to nejlepší, co mohly, a vařily pak z podřadného materiálu.

Ono za socialismu to na „pionýrských táborech“ vypadalo tak, že se skoro až do konce šetřilo na jídle, aby se nepřekročil rozpočet a na konci samozřejmě zbylo víc peněz, než se čekalo. A kdyby se ty peníze nevyčerpaly, byl by rozpočet na další rok nižší. Takže děti se vzaly do restaurace na řízky a zmrzlinové poháry a paragon „skryl“ i dostatek destilátů apod. aby si vedoucí užili závěr tábora. Toliko vzpomínka praktikanta :-)