Co jste dělali/jedli 17. listopadu 89'? RSS

Pivli kráčela na noční, na křižovatce I.P.Pavlova se do krve pohádala s nějakým soudruhem – tajným orgánem, který ji (a ostatní) nechtěl pustit dolů na Karlák s tím, že v Praze se střílí. Tak mu Pivli s drzostí mládí sdělila, ať nevyhrožuje a pustí ji do práce, aby se mohla starat o pacienty ve vážném stavu a jestli jí nepustí, ohrozí jejich zdraví a život a ona si na něj bude stěžovat. Orgán nechtěl, ale Pivli prudila a prošla! Na sále se dělaly repozice nosu studentů, co dostali po papule a lékař, mající první službu lítal po klinice a s hrnkem kávy v ruce skučel, že v Praze je revoluce a on musí být v práci. Mobily nebyly, ale dráty pevné linky byly pěkně nažhavené.
Co Pivli jedla, to si nepamatuje. Asi pila čaj a těšila se na ráno, kdy si dá teplou polévku.
Jojo…

Bylo mi 10 a mám schovanou omluvenku od lékaře, datovanou 17.11., že se ze zdravotních důvodů nezúčastním branného cvičení. Šíleně mě to mrzelo, chtěla jsem házet granátem a mít v chlebníku svačinu :-(

Omluvenku schovanou nemám (nemoci mi podepisovali jen rodiče do žákajdy), ale vím, že jsem byla v posteli s horečkou a nejspíš jedla něco polodietního, co jsem v takových případech jídávala, třeba hovězí vývar nebo vařené hovězí s bramborovou kaší. Asi to pomohlo, protože na demonstracích v pozdějších dnech už jsem se spolužáky zdatně křičela ;-) Co se mých tehdejších gastromických znalostí týče, tak byly možná rozsáhlejší než teď, protože jsem zrovna chodila na hotelovku.

Tipuju, že jsem dlabal přesnídávku :)

kytka byl na škole v přírodě na chatě ministerstva vnitra. Ale už si nepamatuje ani kde to bylo, natožpak co jsme měli k jídlu… Napětí mezi třídní učitelkou, která nám vysvětlila o co v těch zprávách jde a personálem ministerské zotavovny si naopak pamatuje docela dobře.

Tehdy mi jeste nebyly ani dva roky, takze jsem nejspis po ctyrech utikala mame a nebo splhala po nabytku. :) (docela dlouho jsem nechodila, protoze mi to po ctyrech slo lip… splhat jsem umela driv nez chodit :))

Co se jidla tyce, tak po ranu urcite sunarek a jinak nevim. :)

Lucka, tehdy v druháku na gymnáziu, šla jako každý večer k babičce a dědovi, po cestě pozorovala polární záři (ano, tehdy u nás skutečně byla k vidění!), poté jako vždy sledovala program ZDF (reklamy s předěly s trpaslíky, potom zprávy), pojídala pravděpodobně nastrouhanou mrkev s jablkem a dumala, jestli už konečně půjdou komouši do háje…

Rekonstruovali jsme ten den elektřinu v bytě IV. kategorie na Smíchově. Takže jsme patrně jedli „chleba s něčím“.

Co jsem ten den dělala jsem před chvílí popsala na Zvířetníku. Ovšem co jsem jedla, to netuším. Co vím zcela určitě je, že jsme s máti a jejím přítelem popíjeli burčák z jablek – jejich první pokus a docela se vyvedl.

Ještě přepis ze Zvířetníku, pro ty, kteří jej neznají: „Moc přesně si to nepamatuju, ale přes den jsem byla v práci (zbrusu nové, mé první, nastoupila jsem do ní 1. října – promovala jsem 2. září – a snažila se být "vědka“), pak jsem večer doma poslouchala Svobodku a Hlas Ameriky a přišlo mi, že už to asi fakt „prdlo“. Pondělí bylo docela veselé, my (=moje práce) sídlili na kampusu mojí alma mater, studenti začali protestovat, pomalinku se k nim přidávali vyučující… Za pár dní bylo ještě veseleji, převlékání kabátů v přímém přenosu, fakt to bylo humorné." – No tož asi takhle.

Setkalo se nás pár britských Čechů a jeden britský Slovák v jednom baru v Cheltenhamu. Co jsme jedli, nepamatuji. Tutově jsme ale popíjeli lahvové německé pivo Becks, byla to, před 20ti lety, zde celkem novinka.
Končilo něco, k čemu jsme byli resignováni, že potrvá „Na věčné časy“. Bar byl málo vytopen. Nám bylo zima a veselo.

Pane C, že Vy jste chtěl spíš zjistit, kolik je různým Pivli, Terezkám, Martinám, Yenneffer, Luckám B, RenatámE, aidám apod. dneska let? :o)

To už se vážně nepamatuju, ale pobavily mě vzpomínky Františka Fuky (pod recenzí):
http://fffilm.fuxoft.cz/…hled-70.html

Já jsem jako dítě školou povinné sáňkovala na kopci v Jablonci nad Nisou a že se něco děje, jsme zjistili až po návratu do Prahy.

L.A. bylana praxi v restauraci druhé cenové kategorie, loupala brambory, vařila knedla, smažila bramboráky a pozorovala vedoucí, jak kšeftuje u zadních dveří s masem a uzeninami. Odpoledne byla s kamarádkou plavat a až za temného večera se vrátila domů, kde našla rodiče před televizí řádně vykulené. Hned v sobotu šla se sestrou na náměstí očekovat wo co jako go a v pondělí utekla ze školy s ostatními na stávku (cokoli, jen ne do školy) oknem, páč ředitelka nechala zamknout hlavní dveře.

Já jsem ten den a další trávil coby VŠ absolvent v jedné nejmenované posádce v dnešním Rathově království. Jistě uznáte, že pamatovat si, co jsme na vojně jedli či spíše nejedli si nelze zapamatovat, tomu se prostě organismus naštěstí brání.

Večer jsme jako vždy potají poslouchali Svobodnou a Hlas Ameriky. A pak až do rána nespali a řešili ty nejnesmyslnější varianty dalšího vývoje. No, další dny a týdny byly velice zajímavé, máloco se tomu v mém životě vyrovná. Ale to je na dlouho a hlavně, vyšli bychom z toho samozřejmě jako ty nejdůležitější postavy listopadu 1989, jak jinak :-)))

Jelikoz byl patek, tak jsem byla ve skole, v prvaku na stredni. K obedu jidlo ze smradlave kantyny. K veceri nejspise neco z prodejny Polotovary, nebot jsme ji meli naproti nasemu domu a byli jsme tam castymi zakazniky, protoze nas mama vychovavala sama a delala od nevidim do nevidim. Ale na jejich karbose ci cevabcici mohu nyni jen nostalgicky vzpominat, tolik masa se uz dnes v uvedenych „polotovarech“ nenajde (navic byly nesmazene, takze si je kazdy mohl upravit k obrazu svemu).

A hned v nedeli nebo pondeli vecer nas obvolavala tridni, zda jsme v poradku. Znela dost vydesene, podle me ale spise dostala prikazem od reditele zjistit, kolik se nas promenilo v nepratelske zivly. K hezkemu cislu nejspise nedosla. Stavkovat nas pak na skole moc bavilo, prevazne ze zistnych duvodu :-)

Tomasw: manžel (tehdy jen budoucí) byl taky zrovna na vojně, taky jako špagi, v Mošnově. Co 17. jedli a dělali nevím, ale hned další dny je odstřihli od novin, TV i dopisů a začali zpracovávat, dokonce už měli určené ulice v Ostravě, kde budou potlačovat živly.

Já sem poprvé v životě vyjel s tátou na Západ, dostali jsme výjezdní doložku do NSR za jeho kamarádem v emigraci. Co sme tam jedli nevim, jenom si pamatuju, ze sem poprvy v Nemecku ochutnal Radler (moc mi nechutnal, povazoval sem to jako urazku piva. Ted si ho obcas dam na vyjizdce na kole nebo v zime na svahu) a privezl jsem si pocitac Commodore 64 s disketovou jednotkou, coz byla dalsich par let strasna pecka. Vraceli sme se 18. 11., po shlidnuti zprav v nemecky televizi sme paradoxne meli strach, jestli nas pusti do republiky. Pustili:-)

Jedlo mi v tých dňoch nepripadalo vôbec podstatné, gymnazistka v poslednom ročníku má predsa iné starosti, no nie? Poobede sa v Prievidzi stretli ochrancovia prírody s predstaviteľmi chemického závodu a diskusia to bola veru dosť ostrá. Večer ucho na rádiu a šok z priamej reportáže z Národní Třídy. Hlas Ameriky bol u nás stále večer naladený a ani v ten deň to nebolo inak.Na ďalší deň v škole absolútne popieranie večerného zásahu a pri pokuse o zorganizovanie demonštrácie vyhrážka od riaditeľa, či naozaj chcem zmaturovať. Hmmm, krásne časy, plné ideálov :o)

to aida: Tak v Mošnově jsem byl až do konce října v přijímači, možná jsme se i potkali :-)

Narozdíl od něj, my jakožto „inteligence“ jsme byli vyloučeni ze všech činností, při kterých bychom se mohli dostat k čemukoli, co by mohlo sloužit jako zbraň. Takže jsme nesměli chodit do služeb apod. :-D
Bohužel, i přes naši osvětu mezi s prominutím „lopatami“ se našlo dost takových, kteří by si rádi vystřelili. Stejně tak i podstatná část čackého důstojnictva :-( Naštěstí k ničemu takovému nedošlo…

Dobré odpoledne, bylo mi pár let, ale hodně si toho pamatuju, protože naši se aktivně účastnili a my děti si tehdy užili hodně svobody. A přijela babička a dělala „chudé rytíře“ – takové to nezdravé a dobré.

Tomasw: on tam byl i na přijímači, takže se možná znáte (já za ním byla na přísaze, takže jsme se možná viděli všichni?). Možná jsem to nevysvětlila dost jasně, ale špagi=špagát=absík, z ČVUT.
Jeden výrok odtud z těch dní: „Vojaci, domnívam sa, že televízia aj tlač sa ocitla v rukách Charty sedemdesiatsedem.“ Nebo „Ak sa stane Havel prezidentom, ja pojdem k lopate.“ ;-) ;-) ;-)

Tak mě ten den odvezli do nemocnice se spálou. Ale ve třech letech mi bylo celkem fuk, že prošvihávám důležitý okamžiky… :~}.

to aida: Omlouvám se, špatně jsem to napsal já. Že byl špagi mi je jasné :-) Tím rozdílem jsem totiž myslel, že na našem novém působišti nás izolovali od zbraní a služeb, zatímco s nimi se zřejmě počítalo v akci. Moje chyba.

Lopatama jsem myslel sousedící technický prapor, což bylo něco jako dříve PTP. Akorát, že u nás to byla ta největší sebranka od kriminálníků po kluky, kteří viděli vlak poprvé když je vezl na vojnu, a po celé dva roky nepochopili k čemu je kartáček na zuby. Omlouvám se, zní to asi strašně, leč je to tak. Ale to už jsem absolutně mimo téma, takže končím.

Bylo mi 7 let, jediné co si pamatuju je, že se maminka bála, že taťku vyhodí z práce, když do ní chodil s připnutou trikolórou, pak už si pamatuju jen jak jsem se protekčně z oken Prioru (babička tam pracovala) koukala na prezidenta Havla, když k nám přijel do Ostravy, babička říkala, že si to musím pamatovat…pamatuju:-)
V Sakuře jsem taky jednou jako dítě byla…černé vejce jsme si tam dávali, ale co to bylo?:D nevím..

quick byl na vojně v Kladně, toho času čerstvě, večer poslouchal Hlas Ameriky a strašně si přál, aby to všechno dopadlo tak, jak se nakonec i stalo. Skoro. Co jedl si nepamatuje, ale protože sloužil v kuchyni, nejedl nic co by mu nechutnalo. A ve dnech následujících se bavil, jak se z politruků a soudruhů majorů líhli demokraté.