Odnos jídla z domácích kuchyní RSS

Bivoj: dovolim si nesouhlasit, podobnych webu kde lidi delaji pro druhe neco zdarma a sami to vyuzivaji existuje cela rada – namatkou geocaching, couchsurfing. Koneckoncu scuk je vlastne totez, lide pisi zdarma recenze a jini je zdarma ctou a naopak :)
Mne osobne to napadlo diky tomu, ze rad varim a jelikoz nejsem z Prahy, tak je pomerne obtizne najit podobne nadsence se kterymi bych tu radost mohl sdilet a rad jim zdarma uvarit a pripadne jinde zase ochutnat jinou kuchyni. A prave tohle by mel novy web zprostredkovat. Samozrejme zdarma a nekomercne.

↪ 31 vlada: Celá diskuse je založena na tom, že ten, kdo dostává jídlo, dostává nějakou protihodnotu. Většina diskutujících výslovně uvažuje s tím, že ta protihodnota je představována penězi. Pokud poskytovatel (kuchař) k získání konzumentů, kteří mu dávají nějakou protihodnotu, zejména peněžní, získává nějakou speciální platformu, jde o svého druhu reklamu, a těžko vysvětlit, jak by mohlo nejít o podnikání.

Naopak v rámci geocachingu a couchsurfingu obecně žádná protihodnota není, případně je zcela zjevně symbolická či společenského chrakteru, proto tam existence platormy nemá vliv. Totéž scuk: ten, kdo píše recenze, za to nic nedostává, ten, kdo je čte, za to rozhodně nic neplatí.

Teď píšete, že budete vařit zdarma. Pokud to znamená, že nebudete mít žádné nároky nad rámec společenského očekávání, že zase někdo pozve Vás, není problém (nechápu, proč píšete, že je to legislativně ošetřeno, protože tam není co ošetřovat). Ale to není téma, o kterém tato diskuse dosud byla.

Bivoj, pravda, reagoval jsem spise na to sdileni jidla a nesikovne to uvedl. Cili pujde primarne o web, kdy chce nekdo nekomu uvarit nebo ochutnat neco jineho. Ne o to, ze budu shanet zakazniky, kterym bych varil za penize. Legislativnim osetrenim bylo mysleno prave to, ze pujde pak o samotnou dohodu mezi lidmi, pokud budou chtit zaplatit, zaplati, nebo treba umyji nadobi, nebo pozvou na revans – a zaplatit si klidne i mohou nechat, ale jen do urcite celkove castky, jinak se skutecne jedna o podnikani a tim smerem se pustit asi nechci, protoze si myslim, ze jak to nekdo zacne delat jen pro penize, bude muset koukat na zisk a skonci to jako naprosta vetsina restauraci – cloveka to zasyti, ale nenadchne.

Taky se mi různé komunitní vaření líbí, objevuje se plno příležitostí a bylo by to super – a spíš jako výpomoc nebo malý příjem, co se vejde do limitu bez daní. I ten kluk, co prodává křížaly, se do toho prý taky vejde (Tomáškovy křížalky na FB), samozřejmě i Restaurant Day (bude 16. 2., koukněte se na to), to je vábivá příležitost! Anebo zatím ojedinělé bytové restaurace, případně kurzy vaření doma (naucmese.cz)…

Není to žádná novinka, už před sto lety si přivydělávaly třeba vdovy tím, že vařily obědy pro několik úředníků a podobných profesí z okolí, dokonce i Kejřová si tak přivydělávala, pak i těmi kurzy vaření u ní doma.

Pro seniory asi až v další generaci, již s IT i komunitním životem sžité. Pro ně nebývají novoty a změny a cizí lidé takovým lákadlem jako pro mladší ročníky, na to nezapomínejte. A co já vidím, nechtějí se moc družit s vrstevníky (připadají si jak v muzeu), moji šarmantní 70letí příbuzní byli na zájezdu 55+ jednou a už prý nikdy více!

Někde jsem viděla i bytové komplexy, kde krom společných zahrad jsou i společné prostory pro setkávání a vaření.
Tak třeba se takové aktivity ještě rozvinou, mně se to zdá smysluplné.

U nás v práci se skupinka 5 lidí dohodla na společné přípravě obědů, každý den uvaří a donese oběd 1 z nich. Tzn. v pracovním týdnu člověk uvaří pouze jednou (pro 5 lidí) a má domácí oběd každý den. Jako bonus je, že tráví společný čas přes oběd. Ta myšlenka se mi celkem dost líbí.

↪ 18 Naďa: Ono to právě musí splňovat jak finanční limit, tak tu příležitostnost. Pravidelné vaření večeře pro někoho už příležitostné není, i když je finančně pod limitem. Že to leckdo dělá, to je věc jiná, načerno se dělá kdeco a nelíbí se mi to tak či tak.

Ale já bych byla právě strašně ráda, stejně, jak už psal ↪ 17 pan Cuketka, kdyby to takhle strašně sešněrované nebylo. Jak píše někdo dál, takhle si přivydělávaly ženy v době předválečné. To přece muselo být fajn a je velmi pravděpodobné, že tehdy to načerno nebylo, že tu existovalo nějaké právní „něco“ umožňující tohle drobné přátelské vypomáhání s přivýdělkem. Právu rozumím jak koza petrželi, takže fakt nevím, co mohlo být ono „něco“, ale moc bych ocenila, kdyby to „něco“ bylo i dnes. Spoustě lidí by to rozvázalo ruce.

Co se týče zavařených věcí, tak ty bych si já osobně z fleru nekoupila – když i na tomhle serveru, který je značně kulinárně osvícený, se najdou lidé (do kterých bych to byla neřekla), kteří „zavařují“ v myčce a podobné prasárny, tak jsou podomácku dělané zavařeniny od neznámých lidéí bez možnosti obhlédnout, jak to ten někdo dělá (což v malých komunitách je normální a klidně jím okurky od sousedky na chalupě, protože její kuchyni a vaření znám jak své boty) vysoce rizikovým výrobkem.

↪ 25 suanka: To by bylo báječné!

↪ 29 vlada: Sdílení jídla navzájem, jak jsem Vás pochopila, třeba, já nevím, Venezualean bude dávat ochutnat venezuelské speciality a Turek turecké a různě si to takto prostřídají a ochutnají… to mi přijde moc hezké :)

↪ 32 Bivoj: Ano, tahle diskuse začala modelem vaření za peníze (suanka psala o pár eurech za večeři), takže samozřejmě vycházím z toho, že je primárně řeč o vaření za peníze. To, co popisuje vlada, jak to chápu, je ale spíš takový ochutnávací klub bez placení za ta jídla, takže to by mělo být v pohodě, ne?

↪ 35 Akras: Tohle je třeba super! Kdysi před lety ve Francii sem byla účastna podobného systému, tam tedy šlo jen o moučníky (místní „závodka“ vařila fantasticky a nebyl důvod tam neobědvat) – lidé z naší pracovní skupiny měli rozdělené dny a ve „svůj“ den ten někdo vždy upekl moučník ke kávě (mě vynechali, jelikož koleje neumožňovaly pečení:) ) a všichni společně jsme ho pak snědli. Někdy to byla docela legrace, uzavírání sázek, zda jistý mládenec použije směs z pytlíku nebo ne (nepoužil;) ).

Nebo jedna moje známá prováděla se svými přáteli něco jako domácí Prostřeno – střídali se a vždy šli všichni k jednomu na večeři a i soutěžili. Taky dobrý nápad.

Ale přijde mi, že se to tu už štěpí na dvě značně odlišné věci – to, co psala suanka, tedy určitá forma drobného podnikání pod hranicí „normálního“ podnikání navíc spojeného i se sociálním aspektem jako bonusem, a na druhé straně naprosto nekomerční sdílení jídla v rámci komunity. To druhé by myslím našemu stále více se individualizujícímu se životu prospělo jako sůl :)

↪ 36 kami: za první republiky bylo v zákoně o daních osobních (76/1927) tohle ustanovení (vynechávám nezajímavé položky):

Od všeobecné daně výdělkové jsou osvobozeny:
2. Ženy, které se zaměstnávají obyčejnými ručními pracemi nebo výkony toliko v bytě svých zákazníků nebo doma bez pomocných dělníků.
3. Vedlejší zaměstnání (povoznictví, orání za mzdu, výroba dřevěného nádobí, dřeváků, dřevěných krabic, tření lnu atd.) provozovaná polními hospodáři toliko dočasně a nikoliv po živnostensku a prodej takto zhotovených výrobků.
6. Vedlejší zaměstnání vůbec, nepřesahuje-li jejich ryzí výtěžek 2000 Kč ročně a nelze-li jich pokládati za část jiného pravidelného a rozsáhlejšího podniku výdělečného.
7. Osoby, které nejsouce schopny provozovati živnost, jež by poskytovala pravidelnou výživu, obstarávající bez pomocníků výdělečné úkony, aby částečně hradily svou výživu.

Vdova s dítky vařící pro 5 úředníků večeře tak IMHO měla výjimku prakticky jistou a úředník si mohl leda tak akademicky lámat hlavu, jestli má výjimku podle bodu 2, 6 nebo 7. Jenomže situaci za první republiky a dnes nelze moc srovnávat: státní výdaje a s nimi spojená míra zdanění byla tehdy nepoměrně menší než dnes. Tehdy byla základní sazba daně 2,5%, dnes 15%, takže tehdy se zdaňování přivýdělků nemohlo státu vyplatit.

↪ 37 kami: Ano, ochutnávací klub, který je bez placení a bez závazků, je podle mne úplně v pohodě. Slovy NOZ (§ 2055 odst. 2) je to „pouhá společenská úsluha“, která dokonce nemá ani režim darování, tím spíše ne podnikání. Autoři NOZ tím chtěli říct, že určité věci prostě mají čistě společenský charakter a nelze je posuzovat podle práva. Já jsem se v podstatě jen smál té hlášce o legislativním ošetření, protože podle mne fakt není ošetřovat co.

↪ 36 kami: Víte o nějakém konkrétním případu, kdy by ta základní situace (vařím pro svoji rodinu, ale udělám pár porcí navíc, které prodám single sousedům, a takhle třeba každý pracovní den kromě pátku) byla posouzena jako podnikání? Nebo alespoň nějaká situace hodně podobná? Podle mne tu příležitostnost nelze posuzovat jen podle časové frekvence (opačně to funguje rozhodně: jenom to, že nepodnikáte každý den, neznamená, že nepodnikáte, na to někde mám dohledaný judikát NSS), ale i podle charakteru té činnosti. A tady je evidentní, že primární je vaření pro vlastní rodinu, a pro souseda to dělám jaksi „u té příležitosti“.

↪ 38 Bivoj: Díky moc, to je strašně zajímavé!
Teď bych zrovna potřebovala tu výjimku 7, když se coby nevýdělečná matka pro účely daňového přiznání snažím správně zařadit svých 13 minivýdělků v řádu stokorun až jednotek tisícikorun :)
Ale bez vtipkování – něco takového tu tak strašně chybí! myslíte, že by to dnes nemělo moc šanci, právě kvůli tomu vyššímu zdanění?

↪ 39 Bivoj: Tak to je prima, že „ochutnávací klub“ je bezproblémový (aspoň něco, kruciš! :) ), protože to je třeba věc, které bych se někdy i s chutí účastnila.

O žádném konkrétním případu vaření pro někoho nevím, ať už kvalifikovaném jako podnikání nebo ne, jediná situace, kdy jsem se s tím setkala osobně, bylo ono výše zmíněné oslovení, jeslti bych takhle pro jednu paní nevařila. Jinak nikoho takto vařícího neznám.

↪ 40 kami: Teď už trochu opouštíme oblast působnosti Cuketky, ale nešť. Já bych byl pro. Obávám se ale, že dnešní vysoké zdanění vede k tomu, že každé osvobození od daně začne hrozně rychle být zneužíváno. Vezměte si třeba, jak se rozmnožilo to, že zaměstnavatel místo prémií dává příspěvek na penzijní připojištění či životní pojištění, který má zvýhodněný režim – ti zaměstnavatelé naprosto nemají na mysli zajištění svých zaměstnanců na důchod, ale právě jen snížení odvodů. A tudíž Ministerstvo financí zpravidla velmi rychle začne usilovat o zrušení příslušného osvobození. A, na rozdíl od pojišťoven, matky v domácnosti nejsou moc silná lobby.

A hele, to je zrovna super článek k tématu. V Californii to konečně řeší:) http://www.forbes.com/…-businesses/

↪ 41 Bivoj: dane uz davno nejsou urcujici. Co u nas firmy zjistily ze jde zadat o dotace, tak … Nas korporat pozadal o dotaci na podporu zamestnanosti a dostal ji. Jde o takovou castku, ze je vlastne dan na tak velkou firmu smesna a kdejaka firma o 30 lidech plati asi tak stejne. Welcome to EU. Velke firmy se budou mit vzdycky dobre a male a zivnostnici at plati jak mourovati.

V teto souvisloti mi tedy podpora neciho vareni mymi jiz jednou zdanenymi penezi prijde moralne i eticky zcela v poradku.

↪ 43 Michal Máta: Vám jako kupujícímu IMHO nic nehrozí.

Jinak já se tím výkladem o daních jen snažím vysvětlit, proč si nemyslím, že je šance vrátit do zákona o daních z příjmů lidumilné výjimky z doby první republiky.

↪ 29 vlada: Ahoj, tak to je super a můžu se někde dozvědět víc – kdy to začne a na co se můžeme těšit? :) Nemáte třeba už FB stránky, abych nepropásla začátek?

Také zajímavý projekt:
http://www.byt-debut.cz/

↪ 35 Akras: Takhle vaří jedna parta známých-spolubydlících. Navaří na celý týden dopředu a pak si nosí do práce krabičky. Ti lidé jsou z různých zemí, takže jídelníček mají docela pestrý.

↪ 40 kami: Mě všechno tohle povídání moc připomíná kubánské ilegální paladary (paladar=patro, teda to v puse, ale obecně to na Kubě znamená malou privátní restauraci). Sice je to určeno pro turisty a ne pro sousedy (protože jde a priori o výdělek), ale jinak to má hodně společného – vaření probíhá v kuchyni, hosté jedi buď doma u kuchaře nebo jsou vyvedeni na terasu či balkón, kam není vidět…nebo si jídlo mohou klidně odnést.
Dostat se do takového paladaru je dobrodružství samo o sobě – na veřejných místech jsou naháněči, kteří uloveného turistu vedou i přes půl města do bytu/domu, kde se bude vařit. Stejný naháněč vás ale klidně pokaždé odvede jinam, ve stejném bytě/domě se stejně většinou nevaří každý den. V bytě kolikrát projdete přes obývák plný příbuzných, dětský pokoj atd.
Na místě přednesete žádost ohledně jídla (máte na vybranou z několika druhů), my jsme si obvykle dávali langustu. Jste usazeni ke stolu, načež někdo vyrazí shánět ingredience. Oni vám totiž sice dají vybrat, ale ingrediencemi disponuje „komunita paladarů“, nikoli každý kuchař, nebo je jdou honem koupit – nevyplatí se mít zásobu všeho možného, takhle je to praktičtější. Vy si svobodně vyberete a paladar nemusí mít doma zásoby. Zkrátka seženou vše čerstvé.
Pak se pustí do vaření, zatímco vy dostanete pití a třeba předkrm (je-li dojednán).
Jídlo bylo vždy naprosto lahodné, čerstvé, za slušnou cenu a bohaté porce.

Také existují legální soukromé paladary, mají už nádech restaurací, ale v některých oblastech jich je málo, trpí různými restrikcemi (aby si nemravně nevydělaly)…Mají klasické jídelní lístky. Státní restaurace jsou většinou podobný průšvih jako kdysi u nás, chybí kvalita a ingredience.

máme nyní vytvořenou beta verzi http://www.uvarmi.cz