Co nejíte? RSS

Jinak já teda z jich řečených do sebe nedostanu cokoli s křenem (a ano, přesně když jsem řekla tchyni, že křen nejím, tak mi na oslavu donesla tác s křenovýma jednohubkama), drožďovou pomazánku, dršťky a vůbec většinu vnitřností (čestnou výjimku tvoří býčí žlázy, kuřecí srdíčka a žaludky a jazyk) a tlačenku.
Jinak jsem se postupem času dopracovala k nejezení párků a klobás (už jen z té „vůně“ je mi špatně), jo a školní jídelna mi naprosto zošklivila smažený květák, který jinak miluju ve všecm možném skupenství (dokonce i čerstvý jako salát) a v různých kombinacích.
Jinak jsem jako dítě měla seznam daleko větší, ale naučila jsem se postupně většinu neoblíbených jídel vařit dobře, jen holt výše řečené do sebe zatím nedostanu.

Jednorožec: To se ale týká jen sterilovaného hrášku. V naší školní jídelně pak ještě dělali odporně smrdutou směs dušené mrkve s hráškem, asi to bylo ze zmražených pytlů, já nevím, jak byli schopni z toho udělat něco tak odpornýho (k tomu vařené tvrdé a suché přední hovězí a suché vařené brambory s takovými šedivými chuchvalci). Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si pak dušenou mrkev zase oblíbila. Podobné to bylo se spoustou dalších jídel, která jsou ve skutečnosti moc dobrá, ale v podání školních jídelen nepoživatelná a děti si je kvůli tomu znechutí. Já svoje dítě taky učím jíst všechno, ale bojím se, aby mu pak třeba ve školce neznechutili i něco, co má dneska rád, a nebo to tam bude odmítat jíst a bude chodit domů o hladu.

Madlo: „a ano, přesně když jsem řekla tchyni, že křen nejím, tak mi na oslavu donesla tác s křenovýma jednohubkama“
Ale u tchýně se to snad předpokládá, ne? Hi hi. Já mám taky jednu podle který byly vymyšlený všechny ty vtipy o tom jak zabít tchýni.

Rýži na sladko, dlouho to byly veškeré sladké kaše, které mi zošklivily lázně Darkov, kde byly obden k snídani a dělali je snad z mléka, které začínalo kysnout, rýžová, krupičná a ovesná. Už jsem ochotná si ke snídani udělat ovesnou kaši, ale rýži na sladko pozřu jen s krajním odporem, když není nic jiného k jídlu a hrozí smrt hladem. A to prý dělám vynikající rýžový nákyp.

Pak asi květákový mozeček, opět práce školní jídelny. Květák jinak mám moc ráda.

Puding jím taky minimálně a spíš omylem, na domácích pracích v páté třídě jsme ho připálily a soužka učitelka nás ten připálený puding donutila sníst.

Ovar, ovarové koleno, na mne moc sulcu a málo masa.

Kapustičku jsem úspěšně akceptovala v Anglii, kde to nebyla šedá smrdutá kašovitá hmota, ale křupavá výbornost.

↪ 33 Ala: no, ono to bylo těsně po svatbě, kdy mě manželova rodina vlastně teprve poznávala. Teď je tchyně celkem fajn a naschvály už moc nedělá :-) a když, tak si to vyříkáme a vysvětlíme a je zase fajn.

Jím asi všechno, nemůži si vybavit jedinou věc co by mi nechutnala. Maximálně tak způsob provedení, jím všechny masa, zeleninu, chutná mi i echt skopové, ryby, hodně zrající sýry, vnitřnosti, mořské plody. Věci co jsem nesnášel jako dítě díky jídelnám, hovězí, koprovky, řepu, dušenou mrkev, atd, už dnes opět má velice rád.
Jediné co asi bych zatím nemusel, je hmyz.
Takže tím sushi (viz obrázek) by mě asi nepotěšil někdo. http://thepirata.com/…t_food10.jpg
Ale to je takové, lehce extrémně, odbočení v rámci tématu.

↪ 32 Ala: Jo, ta příšerná mrkev s hráškem a naprosto nepoživatelným hovězím! Dodnes noční můra(pokud je ovšem připraveno dobře, dám si rád). Rovněž nechápu, jak to ve školních jídelnách mohli takhle podělat. Navíc nás nutili dojídat.....myslim, že samotné kořeny „dojídacího teroru“ začal už ve školce. Jinak dneska jím skoro všechno. Nikdy jsem neochutna vepř. mozek, kamarád tvrdí, že je to skvělé, u nich v rodině podávaný v palačince. Jinak škubánky nic moc, trochu se vždy bojím zadušení. Jinak mi vadí jazyk a to čistě esteticky, nikoli chuťově. Ale jinak nevím o ničem co bych vyloženě nejedl. Jsou jen věci, které si raději nedám, pokud je nějaká další možnost.

Možná se ta jídla ze školních jídelen nedala jíst i kvůli obdobným praktikám, jaké vedle v článku o cenících popisují Matesola a Polaris? Jak tak pamatuju naše kuchyřky, nikdy nechodily domů s prázdnou, spíš naopak.
Pokud jde o mě, jím vlastně všechno, snad až na plíčka. Ale dlouho jsem je neměla, třeba bych to dneska snědla.

↪ 37 jenda: Já měla averzi ke kopru právě ze školky. Nestačilo jen dojíst, když jsem se z toho pozvracela následovalo umytí a šup další porce téhož.
Na základní škole už jsem měla celkem propracovaný systém. Na oběd co nejpozději, když se to moc nedalo jíst, tak jsem si to tam povinně odseděla a nakonec mě museli pustit na další vyučovací hodinu. V tomhle směru jsem asi měla smůlu, že maminka vařila velmi dobře, takže školní jídelna byl celkem šok.

↪ 7 Kytka: Hi hi, fernet můj muž taky jaksi nemusí – od té doby, co zapíjel narození dcery, včera jí bylo 17. Nakonec se ukázalo, že to bylo cosi pančovaného, ne pravý Božkov, ale ta nechuť už mu zůstala.

Procitani tehle debaty me celkem pobavilo, protoze mam chute nastavene skoro opacne nez bezna populace.
Nesnesu cokoli, co plove ve vode (vyjma vodni drubeze a buvolu:)) a naopak se muzu utlouct po jakychkoli vnitrnostech, mlecne polevce (uz od skolky) a drozdove pomazance:)
Silny davivy reflex vyvola fernet a brokolice:)

Dost dlouho jsem nechápala, nač si někteří kamarádi z jiných škol stěžovali ve školní jídelně. Ta naše byla totiž nesmradlavá, čistá a prosklená, (viděla jsem z ní do okna našeho bytu :) A hlavně vařili výborně. Ředitelka jídelny byla náhodou maminka mé spolužačky, tak jsem věděla jídelníček i napřed a na spoustu jídel se předem pěkně těšila.
Pak jsme se přestěhovali do Prahy a konečně jsem pochopila, co se myslí smrdutými umakartovými tácy, pobliony a proč může být špenátová polévka postrachem.
Možná díky solidnímu jídelnovému základu z první školní jídelny mám ta „jídelnová“ jídla jako smažený květák, koprovku, buchtičky s krémem… tak moc ráda:) Pražská sídlištní už mi je nedokázala znechutit.

↪ 30 Madla81: no ještě abychom byly divné! :-)
Když čtu, co kdo nepozře, nějaký ten smažák je nic!

Asi jsem měla štěstí, ale v naší školní jídelně fakt vařili dobře. A na pomazánky z mateřinky vzpomínám ještě teď. Tu vajíčkovou už jsem chytla (díky, Šárko -DolceVito!), ale tu rybičkovou, ne a ne trefit. Na střední škole nám zařídili obědy v Lucerně. Všechny, kteří si stěžují na kvalitu jídla ve školních jídelnách, bych tam nahnala. To, co se vařilo tam, opravdu nešlo pozřít. Byl
to sortiment místního bufáče, ale v rámci úspor navíc silně upravený. Už tak ohavné polévky ještě naředili, takže co jíme, se dalo poznat jen podle názvu. Moc dlouho se to vydržet nedalo a tak jsme se spolužačkami skončily u pražského koláče, bramboráků, párků v rohlíku, některá děvčata u smažáku, ale nejlepší oběd byl zmrzlina se šerbetem, v cukrárně na Václaváku (pod Blaníkem, vedle ovozelu). Dva tři šerbety a bylo nám náramně veselo! ;-)
Obědy v Lucerně měly pozitivum v tom, že jsem konečně zjistila, jak to vypadá '' v zákulisí '' výtahu pater noster a pak v tom, že se v Lucerně přes den občas zkoušelo na večerní koncert a člověk viděl nějakou tu star. Jedlo se totiž v areálu koncertního sálu, v prostorách co jsou balkony. Jojo…to byl rok 1985 –86…

↪ 40 aida: Tak já fernet taky nemůžu abni cítit, a to kvůli jeho nadměrné konzumaci na maturitním večírku. Jó, to byly časy. Stejně tak jsem se přepila kdysi v pubertálních létech oblíbené broskvové a teď už vlbec nějaký ten silnější alkohol nepozřu a z těch „tlamolepů“ je mi blivno už od pohledu. Není prostě nad dobrou čepovanou Holbu a kvalitní víno :-) (A i o těch si musím nadcházejících pár měsíců neřkuli let nechat jen zdát :-)).

Tato velmi široká kategorie by se dala rozdělit na řadu podkategorií. Například:

1. nejím, protože mi to fakt nechutná a ani na pohled nikterak neláká

= např. třaslavé či kližkoidní zabijačkové záležitosti, ale i sladké kaše (krupicová, ovesná, rýžová…)

2. nejím, protože se bojím

= např. syrové maso a obvykle i vejce (pomaloučku je začínám pouštět do dezertů, ale zatím to jistí aspoň šlehání nad párou:)

3. nejím a štve mě to, opakovaně zkouším expozici a furt nic:)

= např. sušená rajčata! (bohužel, vážně)

4. nejím a je mi to tak nějak jedno

= např. křen, anýz, pivo:)

5. nemusím a vzhledem k dovozu tisíce kilometrů, ohroženosti druhu a/nebo převážně nevalné dostupné kvalitě se nehodlám přemáhat

= např. většina mořských plodů, ale třeba i část exotického ovoce

6. skoro nikdy nejím, protože je to buď dosti nezdravé, nebo málokdy dostupné v dobré kvalitě

= smažené věci, uzeniny

7. nejím, protože nemůžu

• osobně naštěstí nic, ale vzhledem k okolnostem teď vařím bez laktózy…
  

8. nejím ze zásady, protože …prostě proto
= koňské maso
a naopak
9. oproti většině populace nejen jím, ale dokonce miluju
= např. koprovka, rajská (i česká), kapustičky…
10. klasická acquired taste
= u mě např. olivy a špenát
Vida, vyšlo z toho hezké desatero:)

Jinak souhlas s výše uvedeným – mrzí mě, když někdo přizná, že něco nejí (už v tom slově přiznat je zakopaný pes, že…) a je k tomu buď nucen, nebo vystaven posměchu. Na druhou stranu se i mně osobně už párkrát povedlo změnit něčí negativní postoj prostě jen tím, že tu surovinu připravím jinak, než byl zvyklý, a nenuceně mu to nabídnu (obvykle nějakou zeleninu).

Nedostanu do sebe vnitřnosti, i když jednou jsem učinila v zamilovanosti výjimku, ale málem mě to zabilo ;o) Od mala nejsem schopna jíst houby, ale už se mi podařilo dosáhnout, že když je jich v jídle poskrovnu a nejsou na kaši, tak je sním. Ještě nedávno byly mým strašákem fazolové lusky, jelikož se mi ve školce soudružka učitelka snažila násilím jednu porci nacpat přímo do krku. Skončilo to jejím totálním ohozením a mou dlouholetou panickou hrůzou z lusků.
No a nepoživatelné maso, rozvařená zelenina a podobné hnusy ze školní jídelny jsou legendární. Naštěstí se mi vše podařilo překonat díky perfektnímu kuchařskému umění maminky. Ale doteď nechápu, jak se jim podařilo něco tak odporného vůbec vytvořit, jen při vzpomínce mi naskakuje husí kůže :o)

↪ 39 andy.l: Proboha vy jste chodil do školky, kde vedly středisko pro výcvik esesaček? To jsou opravdu šílené praktiky a divím se, že vám po nich zůstala jen averze k jistým druhům jídla, já bych to asi odskákala poruchou příjmu potravy.
Teď už se snad ve školce dojídací teror nepraktikuje.
Já mám jednu takovou nemilou vzpomínku na základku, kde mě jediná „dojídací“ učitelka nutila pozřít játra na cibulce a pak byla taktéž pěkně ohozena a další pokusy vzdala :-) (Leč mě stačí jen cítit játrový odér a zvedá se mi kufr). Takovéhle „učitelky“ by měly pověsit za nohu do průvanu!

↪ 8 Pivli: matně si vzpomínám, že Kytka se po těch kozích sýrech opravdu nevrhal, narozdíl od ostatních :- )))

Když se začnu nad něčím rozplývat" jéé to je dobré, jé to můžu nebo to mam ráda, tak manža říká: radši mi řekni, co ty nerada, to bude podstatně kratší. :- )))
Momentálně mne nic nenapadá, ale určitě něco existuje ;-)

Ty učitelky byly fakt děsný. Já jsem byla naštěstí dost odolný dítě i psychicky a celkem jsem i sežrala skoro všechno, takže to na mě nezanechalo nějaké vážnější následky, ale fakt lituju takový ty blicí děti, co se i doma nimraly v dobrým jídle, a pak je ty krávy učitelky nutily jíst ty školkový a školní blafy. Naštěstí mě nikdy nepřinutily vypít to hnusný „bílý kafe“ se škraloupem, my jsme ty škraloupy potají házeli do takovýho velkýho květináče a ještě mám takovou matnou vzpomínku, že se tam snad i vyskytoval jeden exot, kterýmu naopak chutnaly, tak mu je ostatní děti dávaly.
A taky můj manžel je exot, chtěl by, abych mu udělala drožďovou pomazánku, zatím me nepřemluvil. On zase s láskou vzpomíná na školku, kdy byl jedinej, komu to chutnalo, tak všechny ostatní děti chodily k němu a z těch svejch tence namazanejch chlebů mu to otíraly na jeho chleba, takže nakonec měl pořádně tlustou vrstvu tý svojí oblíbený pochoutky.

↪ 51 Ala: Jó, drožďovou pomazánku má rád i můj manžel, jenže dokud on dobrovolně nepozře býčí žlázy na česneku a bílém víně (moje celkem nedávnoletá odměna za dobře udělanou zkoušku na VŠ), tak já mu tuhle pomazánku prostě neudělám :-)
Na škraloupy si pamtauju a i na to, že jsme je taky tajně házeli do květináče (dodnes si myslím, že instalace obřích květináčů byla jen zastíracím manévrem pro pedagogy, jak se taky nenápadně setřepat neoblíbeného jídla :-)).

Zatím nikdo nepoděkoval Mirkovi za nastartování tohoto nadmíru čtivého vlákna! Velké Ď, ohromně se bavím.

Stejně jako ostatní jsem dřív nejedla kapary, olivy a sýry. Dneska si dávám pizzu hlavně s kapary, oliv jsem schopná sníst celou skleničku a k sýrům se pomalu propracovávám. Ty plísňové a třeba kozí jsem schopna pozřít pouze po tepelné úpravě. Jinak nesnáším petržel, celer a cokoliv s kari.

K čemu by byla psychologie, kdyby to něuměla pojmenovat, aneb, syndrom vybíravosti v jídle :-).

U mne to vytrvale prohrává koprová omáčka, ač okurky bez kopru si nedokážu představit. Jednou za čas jí zkusím a nadále si trvám na svém. Pak držťková polévka je parádní, ale musím držťky vybírat. Pak také sulc a věci v aspiku, tam existuje jen možnost se nimrat se v obsahu dokud se nedostanu k netřesoucím se kouskům.K šnekům, žábám, býčím žlázám, mozkům a hmyzu jsem nenašel odvahu. Lákají mne chobotnice, ale kde sebrat dobrou chobotnici v ČR?

↪ 53 Jednorožec: souhlas, možná vznikne i nový konkurent zdejšího top vlákna „co jsem dnes neměl na stole“ ;)

↪ 48 Madla81: To nebyla SS, to byl socialismus s lidskou tváří :-) A s tou poruchou to tak nějak asi bude, naštěstí vydržela jen do puberty. Kromě averze k určitým jídlům mi „vštípily“ i averzi k vynuceným autoritám. Prvního jsem se zbavila asi po 30 letech, toho druhého se asi nezbavím už nikdy.

nejím rozmočený věci – rohlík v kakau, žěmlovku, musli zalité mlékem apod. hnusy. Nejím tlustý maso, kroupy, jitrnice, játra ( paštiky jo). Nepiju mlíko, obzvlášť teplý, fuuuuj.

59.tohle všechno já jo:))), co ne je smažený prasečí mozek, loni jsem to zkusila, už to nebudu opakovat.A to jsem ho poctivě snědla. Z dětství si pamatuju ten odér když si máma smažila droždí s vejci, to bych taky nedala. Myslím, že ta averze na koprovky apod. vzniká z omáček postrádajících jakékoli dobré a kvalitní ingredience. Po koprovce ze smetany, vývaru a čerstvého kopru by jste se utloukli:)))