Dá se žít bez jídla? Je to bezpečné? Vyplatí se to? Novodobí propagátoři stravy z prášku věří, že ano. Trh s náhražkami jídla nabývá na síle a několik specializovaných výrobců máme dokonce i tady v Česku.
Kde to vůbec začalo? První verzi tekuté stravy z prášku představila v roce 2014 firma Soylent ve Spojených státech. Produkt je odvozený od polymerní enterální výživy, která se používá v medicíně při nejrůznějších situacích, kdy pacient nevystačí s příjmem běžné stravy.
Soylent svůj produkt mírně upravil a hlavně chytře přizpůsobil modernímu spotřebiteli, který chce jídlo z nějakého důvodu nahradit. Jeho složení je vypočítané tak, aby zhruba pokrylo denní nutriční požadavky. Jedna porce = jedno jídlo (400 kcal), pět porcí = celodenní strava (2000 kcal). Tolik tedy alespoň ideální představa výrobce.
Soylent se vyrábí ve formě prášku, který stačí jen naředit vodou. V poslední době pak přibyl i Soylent v podobě hotového nápoje, tyčinky anebo ranní varianty s kávou.
Kromě investorů přitáhl Soylent i řadu fanoušků a věrných zákazníků. Jídlo z prášku má čilou DIY komunitu a zabývá se jím i spousta firem po celém světě. V Česku jsem našel tyto čtyři – Mana, Anapur, Nutberg a Chia Shake.
Pro ochutnávku se mi zatím podařilo sehnat práškovou verzi Many a Anapuru. Mana při minimální možné objednávce 35 jídel vyjde asi na 49 Kč, Anapur pak na 55 Kč na porci. Měsíc na takové práškové stravě pak vyjde okolo 6000 Kč.
Ve srovnání s průměrnou českou útratou za potraviny okolo dvou tisíc korun je to docela dost. Práškové jídlo je už ale prakticky hotové, takže odpadá čas na přípravu i práce při vaření.
Mana a Anapur se ve složení mírně odlišují a představují tak zároveň odlišné směry, které se v práškové stravě vyskytují. Mana spoléhá víc na čisté izoláty surovin jako je čistá sójová bílkovina nebo maltodextrin. Anapur oproti tomu spoléhá o něco víc na surové ingredience (ovesná a sójová mouka, ořechy, droždí, kokos).
Složení si klidně srovnejte vedle sebe – Mana, Anapur. Prášky se liší i podílem kalorií ze sacharidů, proteinů a tuků (Mana 35, 20 a 45 %, Anapur 40, 26 a 34 %). Globální porovnání najdete v tabulce na Blendrunner.com.
Oba výrobky jsou postaveny čistě na rostlinných surovinách a jsou veganské. Mana jde dokonce tak daleko že do složení zahrnuje i olej z řas s omega-3 mastnými kyselinami (EPA a DHA), které běžně přijímáme jen z ryb. Anapur zase spoléhá na tradiční rostlinné omega-3 MK (ALA) z ořechů a semínek.
Asi vás nepřekvapí, že ne moc dobře. Mana po rozmíchání připomíná velmi řídkou krupičnou kaši. Chuť je sladko slaná a trošku z ní čouhá i aroma (nevím, které přesně, ale výrobce udává minimálně rozmarýnový extrakt v oleji z řas).
Anapur připomíná vodu s rozmixovanými ořechy, vločkami a semínky. Po použitých surovinách i zřetelně chutná. Na rozdíl od Many není Anapur úplně hladký a po rozmíchání v něm plavaly menší kousky, do kterých si můžete i kousnout.
Mana je na poprvé určitě příjemnější než Anapur. Při pravidelném pití je to ale přesně ten typ jednorozměrné chuti, který se časem musí zprotivit. Anapur je tady myslím ve výhodě – pokud zvládnete počáteční šok, můžete si na něj zvyknout snáze (chuť má víc vrstev a prolínají se různé suroviny).
Ať už jde o Manu nebo Anapur – radost z jídla nebo nějaký požitek se v tom hledá dost obtížně. Jediné, co z toho vydolujete, je pocit sytosti a mírného zaplnění po vypití běžné porce (400 až 500 kcal).
Existují nějaké případy, kdy dává jídlo z prášku smysl? Tady asi nejvíc záleží na tom, jak moc je vaše situace s výživou zoufalá. Opět se vracíme zpátky do nemocnice, odkud prášková strava pochází. Pokud ležíte na lůžku a nemůžete přijímat klasickou potravu, tak asi není co řešit. Manu ani Anapur si ale kupovat nebudete, vhodnou výživu pro vás zajistí tým lékařů.
V běžném životě za plného zdraví jde čistě jen o otázku životního stylu. Sami výrobci v propagaci oscilují mezi dvěma póly. Na jedné straně stravu v prášku prezentují realisticky jako občasnou náhradu nebo doplněk jídla, pokud zrovna nestíháte (a nechcete hladovět nebo sahat po junk foodu).
Na druhé straně ale taky naznačují, že je strava v prášku oproti běžnému jídlu rovnocenná nebo dokonce lepší a že jej může zcela nahradit. Návod přibalený k Maně například obsahuje sedmidenní návod jak jídlo postupně eliminovat a nahradit ze 100 %. Weby výrobců jsou plné superlativ, zázračných surovin i zdravotních tvrzení ověřených klinickými studiemi.
Práškovou stravu jako takovou a její dlouhodobé účinky na zdraví přitom ale moc dobře prozkoumané nemáme. Pokud vím, neexistuje zatím žádná dlouhodobá studie, která by úplný přechod na stravu z prášku zkoumala (jestli existuje, sem s ní).
Z hlediska výživy je tu navíc celá řada nedořešených problémů. Složení práškové stravy je sice plus mínus postaveno na výživových doporučeních. Ta ale počítají s příjmem pestré stravy a širokého mixu surovin, které se střídají. V případě prášku je složení stále stejné a použité stavební kameny se neustále opakují. Srovnejte vedle sebe třeba pestrý mix zdrojů bílkovin v obyčejném každodenním jídelníčku versus jeden a ten samý zdroj proteinů ve stravě v prášku (kterým je většinou sója).
Pak jsou tu vitamíny a nejrůznější fytonutrienty, které z běžných potravin čerpáme neustále (obzvlášť z čerstvé zeleniny a ovoce). Do složení je samozřejmě můžete zahrnout včetně splněných denních doporučených dávek. Podobně jako u potravinových doplňků a multivitamínů tu ale není jisté, jestli bude jejich efekt srovnatelný s příjmem z běžných potravin.
Kromě toho je tu ještě problém rychlosti vstřebávání tekuté stravy a její efekt na hladinu krevního cukru. Každý výrobce to řeší trochu jinak – směsi se liší použitými sacharidy i jejich poměrem k tukům a proteinům. Podobně problematické nebo možná ještě víc by bylo i úplné vynechání žvýkání.
Suma sumárum – současné práškové stravě toho k dokonalosti chybí ještě mnoho a cesta k náhradě normálního jídla není tak jednoduchá jak se zdá. Myšlenka práškové stravy ale určitě zůstane lákavá tak dlouho, dokud na to někdo časem nepřijde.
Ve své utopické ideální verzi může mít prášková strava značné výhody. Maximální šetrnost k životnímu prostředí, efektivitu při čerpání zdrojů i eliminace plýtvání. Spolu s tím i možné snížení ceny a globální zvýšení dostupnosti.
Průlomy v medicíně zase můžou přispět ke konceptu stravy, která je vyrobená na míru pro každého jedince. Odměřené nutrienty přesně podle vašeho genetického profilu – bez obezity, civilizačních chorob, perfektně vyváženě.
Zní to samozřejmě úžasně, lákavě i strašidelně zároveň. S jistotou ale víme, že je tohle ještě strašně daleko. Nevím jak vy, ale já jsem z toho dostal šílený hlad. Valím do kuchyně a jdu si něco primitivního uklohnit.
Článek je součástí speciálu pana Cuketky – Budoucnost jídla.
