Jak to tady vypadá, když jsou všichni spát? Ubrus je pryč a vrní kdesi v bubnu pračky. Je zhasnuto. Pod povrchem čile požmurkávají šotkové blogu a k tomu zdálky houkají sovy. Noční párty ospalého čtenáře! :)

Šipka směřuje doleva a nahoru. Strhněte ubrus a uvidíte sami.

Ani se nepamatuji, kdy jsem měl dobře udělaný toast nebo sendvič venku. Naposledy snad ve Florencii. Ba ne, když přivřu obě oči, tak se počítají i tyhle crostini, co jsem měl v Osteria Da Clara o víkendu.

Přitom je to legendární disciplína — nebát se a zapéct. Pohlídat si musíte jen pár věcí:

• aby to nebylo suché (špek, sýr, majo, pickles)
• aby to nebylo ani rozmočené
• abyste trefili poměr chleba:obloha
• aby se to dobře kousalo (dlouhé věci na kousky předem)
• abyste nevysušili sýr a nevypekli z něj všechen tuk
• aby to bylo šťavnaté, křehké a sem tam trochu křupavé
• aby to celé bylo prostě dobré
• jo a ještě aby vás to bavilo! ;)

No, když na to teď koukám, je to docela fuška. Ale furt lepší, než se pouštět do vaření, což?

Toast na fotce splňuje vše. Dole je „včerejší“ rozmarýnová houska oživená na plotýnce. Uprostřed na grilu spařený a ochucený zelený chřest. Navrchu pivní sýr a několik kostiček z vysokého špeku. Zapečeno v troubě shora asi na pět minut.

Na balkón k pivu po práci — nejlepší.

Vyskytl se nám v domácnosti zbrusu nový hnětač, a tak se skoro celou sobotu hnětalo všechno, co se přimotalo pod cestu. Kdyby nedošla mouka a droždí, jede to ještě teď. Na RTG vidíte rohliky a housky z panenské várky.

Jako zarytý zastánce ručo—frčo hnětačky musím konstatovat, že má ta malá kovová mrcha něco do sebe. Hněte, nezakecává se, nepráší a není líná upatlat si ruce (jako já). Vrní to a dokonce se na to dá i koukat. Lepší než telka. Těsto zajisté ošizeno není, ale co já? Nebude se mi stýskat? (Bude!)

Na pečivo padl základní recept z pekařského kurzu v Prakulu i recept na rozmarýnové housky od Lucie. Máte nějaký další osvědčený recept na domácí rohlíky?

Přímo po odkulení od stolu se nezmůžu na nic lepšího než na krátký update hovězího na pivu. Dnes jsem začal jinak. Do hovězího žebra jsem před opečením na špeku a másle vetřel miso, do základu šla mrkev, bouqet garni a hlavně poslední láhev piva v lednici — holandské barley wine Old Foghorn z Pivní rozmanitosti.

Nedovedete si představit, co to s omáčkou udělalo. Rozměklý asfalt před bouřkou s vybouranou pivní cisternou. Člověk by čekal málem dvoudenní redukci, ale prt. Krása a bohatost! :) Navíc — člověk může lít do hrnce opravdu špičková piva a furt je někde u padesáti kaček. To se u vína jen tak nezadaří.

A mám hned několik neotřesitelných důkazů. Chuť na american pale ale od Matušky. Chuť na ryzlink, bubliny i růžovky. Vůni nových brambor na ohni a „dekonstruované“ noky se šalvějí a máslem. Dvě kila prvních jahod od Loun a rendlík sladkého krému. Mňam!

Spotřebitelská etika a dobrodružství ve střední Americe — jde to spolu dohromady? Bára Mrázková z kampaně Za férové banány vás přesvědčí, že ano. Bára právě teď cestuje po banánových plantážích a pátrá po tom, jak to vlastně v dalekých končinách vypadá v reálu. Moc zajímavé čtení pro následující dva týdny.

Držte palce Banánové Báře! ;)

A máme to černé na bílém — kodex pro farmářské trhy je oficiálně tady (verze v PDF). Jaký je, co to znamená a jak to souvisí s minimem pro farmářské trhy?

Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas — vichřice podoba!

K. J. Erben/Kytice

Z nekonečných luhů a hájů českých jídelních lístků pobavil poslední dobou nejvíce — odkaz na baladu Karla Jaromíra Erbena Polednice na stránkách restaurace Avant Garde. Business lunch menu hezky česky?

Polední edice!

Bulvár může jet spokojeně dál — jsou tu jedovaté okurky! :) Kdybych koumal nad nějakým lepším marketingem pro lokální a sezonní zeleninu, asi bych nepřišel na nic lepšího. Ale ouha! Spotřebitelé jsou spíše vyděšení z čerstvé zeleniny a strach z nákazy zasáhl i místní producenty (alespoň v Německu).

Diskuze v médiích se motá okolo bakterií, hygieny a kontroly. Hlavní téma — naprosto zdeformovaný způsob, jakým se dostává ovoce a zelenina na náš stůl, jde trochu stranou. Čest výjimkám! ;)

Přitom jsou španělské okurky parádní příležitost, kdy se můžeme zamyslet nad tím, jestli je neustálý přísun importované zeleniny a ovoce z velkoprodukce pro nás vůbec prospěšný a jaký má smysl.

Nešťastné okurky pěkně ukazují:

• dokud stojí pár kaček a jsou neustále na krámě, netušíme nic o původu ani o způsobu produkce, zajímat se začneme až v momentě, kdy je potřeba producenta odhalit kvůli kontrole a případné likvidaci
• sebelepší způsoby velkoprodukce nikdy nezajistí 100% bezpečnost, na rozdíl od lokální produkce (která může mít klidně stejný problém) mají ale takové případy mnohem těžší následky
• bio nerovná se lokální, sezónní a smysluplný (vedení Country Life teď rozhodně nezávidím)

Bude z toho nějaké ponaučení? Doufám, že ne v tom smyslu, že místo ze Španělska to dovezeme z Rumunska a nově přidáme koupel v chloru. Pro podrobné info o EHEC doporučuji informační centrum bezpečnosti potravin. Vše pružně a nezkresleně.

Poklidnému čekání na první ogurky z Moravy, zdar, zdar, zdar! :)

Aktualizace: zajímá vás, jak takové produkční centrum okurek ve Španělsku vypadá? Podívejte se do oblasti Costa de Almeria na mapě s výhledem přímo okurky.

Hlásím první sklizeň. Dvě fazolky Zolfini z prvního hotového lusku za oknem! :) Tři nádoby venku zatím raší jedna báseň, tak ještě, prosím, alespoň tisíckrát tolik. Pokud jste pozadu, valte pro fazolky a nádoby. Ještě je čas!