Musím konstatovat, že propít se k tomuto článku nebylo jednoduché. Je pravda, že to byla cesta plná aromatických dobrodružství a bohatého extraktu, ale ten zatraceně vysoký obsah alkoholu se ukázal býti vskutku obtížným. Nyní je již dobojováno a mohu vklidu prohlásit — jsem ofiko zblázněný do pivního stylu India Pale Ale (IPA).

Včera proběhlo na Twitteru zvláštní vzrušení. Pokud jste byli na drátě, mohli jste očima nejlepších šéfkuchařů světa sledovat poslední večeři v restauraci elBulli. Proud obrázků, videí a emotivních tvítů je zpětně k dohledání jako chronologické pásmo.

Míhají se na něm kulinární celebrity a můžete z nich vstřebat alespoň kousek atmosféry z restaurace, o které se nejvíce píše a ve které skoro nikdo nebyl. V našem kontextu je to možná až kosmicky vzdálené téma. Na aktuálním stupni vývoje řešíme maximálně tak podíl sóji v párku, polední meníčka a umělohmotnou šlehačku (aniž bych nějak snižoval vážnost těchto témat).

Kreativita, natož avantgarda ve vaření je naší veřejností stále považována přinejmenším za nemístnou. Dyť je to prťavý a moc načančaný. Já bych se z toho nenajed. A fůj, mořský potvory. Snobárna! Možná jo, možná ne. Určitě to ale v elBulli byl konec jedné dlouhé éry, která nás dokonale minula. Teď alespoň můžete říct — klikl jsem si! :)

Za objev děkuji Honzovi z Jižního svahu, který včera vše chytil jako první.

Související:

• Historie elBuli
• Věda a vaření na Harvardu
• Video přednášky o moderním vaření a vědě okolo
• La Alquería (hotel El Bulli) na Scuku

Déšť, lenivá energie a dvě kila rajčat — recept na nejlepší sobotu. Spolu s Marcellou Hazan budete operovat převážně z gauče. Krásně provoníte celý byt a zapaříte si okna v kuchyni. A teď to nejlepší — úplně si přitom rozmáčíte bříška prstů v rajčatech.

Český sýr, který mě zaujal? Za poslední dobu? Nula celá nula prt. Na jedné straně tu máme průmyslovou konvenci dostupnou v supermarketech. Pokud vás to baví, dá se to. Na druhé straně první pokusy o sýry z malých farem. Sympatické, pestré, zasluhující podporu — ano. Proč ale člověk stejně nakonec skončí v lahůdkářství nebo zahraniční sýrové speciálce?

To, co u nás dostupným sýrům většinou chybí, je charakter, chcete-li, výraz. Sýrař nejsem a nedokážu jej definovat. Když na něj ale narazím, tak ho poznám a většinou ho pak nechci ztratit z dohledu.

Odpusťte, to není kuchyně, to je krmení Diomédových koní, kteří jak známo žrali maso. Ti, kdo to snědli, vstávali od jídla jaksi zavalití, lesklí a ovlhlí, a až do večera nebyli schopni žádného idealismu.

Karel Čapek

Karel Čapek o české kuchyni, jak to uměl jenom on. Jeho břitký fejeton z roku 1923 dnes proběhl na fóru i na Twitteru, jako by se nechumelilo. Platí stále, nikdo jiný nelepí. On už to měl tehdy tak vyšpekulované a my si tu zatím jen děláme prtel z hloupých jídeláků.

Měl jsem dnes náladu pod psa a tohle mi ji dokonale vyspravilo. Každý bychom asi měli číst víc Čapka. Začínám tady — Zahradníkův rok! ;)

Moji hosté! Na zahradu pustit, jo. Pak ale honem zavřít vrátka, zavínit a ven už ne. Teoreticky byste tady mohli ochutnávat tři stejné recepty jako oni, ale máte smolíka.

Jehněčí je moc jednoduchý — koupit, ogrilovat, sníst. To nic nejni. Vietnamská ssam „sekačka“ podle Momofuku byla přísná, velmi moc. Ta ale zasejc nebyla moje.

Jediné, co mi tu zbývá, je ten neforemný dacan na konci. Desetihodinová krkovice v šestivajcové máslové brioši. Domácí pickles, výpek, tajná omáčka i marmoša. Dokoupím, doladím. Přefotím, převařím a máte to tu.

Milovníci pohotovostní fotografie plesají. Ostatní mezitím rozklikávají popisky s detaily ve fotkách a hledají vosu.

Po úspěšném zasouváku a souboji Ducasse vs. Robuchon se nám na Scuk blogu urodil další mini—průvodce. Tentokrát jej pro nás připravila Kačka Žvýkačka, která prošla pět úžasných kaváren v Londýně. Pokud jste na článek ještě nenarazili, neváhejte a vystoupejte s ní po pěti stupních kavárenského ráje.

První rajčata od babičky a zbylý tvrdý chléb. Co s tím? No přeci salát!

Je fakt těžké odolávat otupění, když se většinu doby prodíráte podniky v naladění „ať se to alespoň dá jíst“ a restaurace jsou vám doporučovány s větou „není to úplně špatné“. Na druhou stranu je ale obrovská úleva, když jednou za čas narazím na objev, u kterého si tohle všechno můžu s klidem odpustit a užít si to hlavní — dobré jídlo. Minule to bylo Sansho, dnes to bude víkendový objev — bistro Blackdog Cantina.

Trpíte únavou ze stříbrného plátna? Mám pro vás terapii. Utečte na statek! :)