Studentská kuchyně

Píšete vy…

Pominu zcela situaci, kdy se vaří v pohodlí maminčiny kuchyně, kde je k dispozici veškerá podporu včetně maminčiných dobrých rad. Pravou studentskou kuchyni najdete jedině na studentských kolejích. Už ze své podstaty jde o záležitost čistě experimentální, a to hlavně díky katastrofálnímu nedostatku kuchyňského náčiní, surovin a zkušeností.

V drtivé většině případů nemáte troubu. Když máte to štěstí, že troubu máte, je na místě mluvit spíš o smůle, poněvadž taková trouba pamatuje své (radši nevědět). Nepeče (minimálně v jednom rohu). V jednom rohu peče úplně extrémně moc. Je z kopce. Nepasuje do ní žádný plech. Pálí ruce, utěrky i jídlo a ještě u toho smrdí. Zbytky, které jsou připečené na elektrickém sporáku, pamatují prvního ubytovaného (jehož zásluhou se tam napekly). K dispozici bývají dvě plotýnky, z toho jedna nefunguje a nebo funguje a smrdí u toho, takže se nepoužívá. Z různých kuchyňských nástrojů, přístrojů a udělátek máte přesně ty, které si pořídíte (případně které si pořídí spolubydlící) a které vám ostatní spolubydlící neseberou. To ve většině případů znamená: hrnec univerzální velikosti, pánvičku, talíř a příbor „vypůjčený“ z menzy. Na druhou stranu můžete vždy spolehnout na přítomnost „instantního setu“, který sestává z rychlovarné konvice a hrnku půllitráku. To je totiž nezbytné minimum pro přípravu instantní kávy a instatní polévky. No a co se v takových podmínkách dá uvařit? Vaří se jídla tří druhů: instantní, náhražková a zbytková. Jak vypadá, chutná a připravuje se instantní polévka asi všichni ví, kdo ne, ten může investovat desetikorunu a zkusit to na vlastní kůži, není to těžké (zvládne to i řadový matfyzák). Zbytková jídla se jí proto, že se potraviny prodávají v nesmyslně velkých baleních (navíc ty větší balíky jsou v podstatě levnější, nedejbože když je čtvrtý kus zdarma). Takže se vám může stát zhruba tohle: Máte chuť na špenát, tak si koupíte špenát a nějaký ten brambor, užijete si to. No ale co s tím zbytkem špenátu, že jo, půl kila najednou sní málokdoo. Tak to risknete s troubou (co vám zbývá) a zapečete si těstoviny s kuřetem a špenátem a kukuřicí (mňam). A co s tou zbylou půlplechovkou kukuřice? Do salátu, s tuňákem nějakou tou zeleninou. Čímž se vám v lednici octne téměř netknutá hlávka salátu… A takhle pokračujete až než udeří zkouškové. To najednou nestíháte málem ani jíst, natož si něco k jídlu kupovat. Nakonec se jí v podstatě cokoliv s čímkoliv, dokud se lednice a přilehlé okolí zcela nevyprázdní (a potom je na čase navštívit rodiče a spravit si chuť). Náhražková kuchyně má kořeny ve znechucení – dřív nebo později vás prostě přestane bavit jíst pořád dokola totéž (= bageta/menza), i když to vlastně docela jde. To si pak (pasta al ragú tento týden již počtvrté) řeknete: „A DOST!“ Progooglíte internet, vyberete si TEN pokrm, stáhnete návod. Zajdete na trh pro zeleninu, k řezníkovi pro maso, do pekárny pro sýr, protože cestou zabloudíte, nadšeně si úlovky dovlečete domů a schováte do lednice. Začnou se vám sbíhat sliny, ale ještě si musíte na pár hodin odskočit do školy na přednášky či zkoušky. Vrátíte se a zjistíte, že vám někdo sežral tu nejdůležitější přísadu (tj. skoro všechno). Začnete přemýšlet jak se tedy obejít bez ní… a nakonec jste rádi, když se dá výsledek požít bez trvalých následků (posledně mi zbylo jen nemalé množství chilli papriček, ale o peprných experimentech se rozepíšu možná až někdy jindy).

Já jsem si letos polepšila – odErasmovala jsem se do italských Dolomit. Taky tu máme kuchyňku, byla fungl nová, ale už zdatně pracujeme na její devastaci. V samoobsluze tu mají skoro výhradně bio (za neuvěřitelné ceny)… Takže abych to shrnula: jím ráda, ale stíhám to jen asi čtyřikrát za den. Bio nekupuju, stravuju se v menze, která je to citelně levnější – za 2 eura dostanu těstoviny (k obědu), kus ovoce (na svačinu) a jogurt (na snídani). Před spaním ale vzpomínám na maminčiny ovocné knedlíky a na babiččinu svíčkovou…

(To jenom aby si někdo třeba nemyslel, že to tu čtou jenom lidi s patřičným vzděláním, zkušenostmi a názorem na život.. :D)

Anja 19. března 2008

V rubrice Zápisky čtenářů

Témata: esej