Políbený vinařský (přesněji vinohradnický) kraj

Píšete vy…

Při zpětném a nostalgickém pohledu na fotografie by mne ani nenapadlo, že se nenacházím někde v oblasti Piemonte, Barolo či dokonce Saint-Emilionu…..

Ale byl jsem zde a mohu vše dosvědčit.

Vraťme se tedy do podzimu minulého roku.

Přátelé nás pozvali na návštěvu k jejich (jak rádi uvádí) osobnímu vinaři. Když jsem se dozvěděl, že míříme na Slovensko, přepadla mne větší skepse. Má dosavadní zkušenost se slovenskými víny mi nedávala zrovna mnoho optimismu. Samozřejmě i světlé okamžiky ale byly. 

Asi týden před odjezdem jsme u přátel museli udělat místo ve skladu na vína a tak přišla řada i na ta slovenská. Musím přiznat, byl jsem nadšen. Navíc jsem byl ujištěn, že se jednalo skutečně jen o tzv. zbytky a pro to nejlepší právě pojedeme. Od té chvilky jsem se již nemohl dočkat odjezdu. 

Tak jsme zde…. Cedule u silnice hlásá obec Skalica. Už příjezd sám o sobě je ohromující. Cesty jsou lemovány vinicemi, na nichž ještě stále visí bohaté hrozny. Kamenné cesty a zapadající slunce nás uvedou do starobylého města. Před léty jsem Skalicí projížděl a bylo to pro mne jen další průjezdní město. Od tohoto okamžiku se můj pohled mění.

První večer (mírně unaveni) trávíme se slovenskými přáteli nad sklenkami místní slivovice . Všichni ale myslíme hlavně na náš sobotní cíl, a to průřezovou koštůvku ročníku 2006 „pana Masaryka“.

Druhý den dopoledne jen něco málo mastného do žaludku (myslím, že to bylo spíše více než méně) a již míříme do sklípku. Byl jsem trochu vyděšen, neboť do sklípku jsem ještě nikdy nevstupoval v dopoledních hodinách s jedinou vidinou mnoha vzorků….

Již při pohledu na množství a různorodost vín, která na nás čekala, mé srdce zaplesalo. Začínali jsme tradičně s méně extraktivními víny, kterých ovšem v tomto případě moc nebylo. 

Mladé Veltlíny byly tak dokonalé, že bych mohl celý den sedět jen u nich. A když jsme došli k Ryzlinkům, byl jsem v ráji všech milovníků vín…. Nedovedl (nebo nechtěl?) jsem si představit, že sobota může také skončit. Ze vší té lahody jsem začal zanedbávat pitný (tedy co se vody týká) režim. Když jsme po asi 11 vzorcích přešli k mistrovým specialitám, začal jsem sám sebe vnímat poněkud matněji. 

Výběry z hrozna, slámová vína a nakonec jeho speciality- výborná Cuvée, která sbírají jedno ocenění za druhým….

Asi po třech hodinách této extáze pan Masaryk zvolal, že je nejvyšší čas přejít na červená vína. Šel jsem do kolen. 

Tato ochutnávka se naprosto lišila od všech, kterých jsem se dosud účastnil, a to nejen množstvím, ale především kvalitou. 

Chuťové buňky jsme opět nastartovali lehčím rosé a skalickým trdelníkem. Tím se před námi otevřel zástup dalších devíti vzorků červených vín. Opět od lehčích Pinotů až po místní specialitu cuvée „ENEM“, která se svou extraktivností, ale zároveň i svěžestí rovná tomu nejlepšímu, co znám z Bordeaux…(skutečně, nejedná se o nadsázku). Dodnes nemohu pochopit odkud se tam vzalo tolik slunce, které současně zanechalo v hroznech příjemné kyselinky. 

Koštůvku jsme ještě nakonec zakončili neuvěřitelným Chardonnay (cukernatost 36), které vyhrálo (tuším ve Florencii) první cenu mezi bílými extraktivními víny.…

Nakonec jsme ještě zakoupili pár litrů burčáku, abychom se podívali, jak na tom bude ten letošní (dnes již vlastně loňský) rok, a doplnili trochu tekutin. I tento příslib byl myslím velmi nadějný.

Po odchodu ze sklípku jsem si snad poprvé v životě připadal jako popelář po směně, který v poledne mírně opojen opouští svou oblíbenou popracovní destinaci.

V neděli jsme znovu, tentokrát již s čistou hlavou, navštívili pana Masaryka ve sklípku s cílem nakoupit pár lahví (kartonů), přesvědčeni, že nám vydrží alespoň do další návštěvy. Bohužel. 

Co dodat nakonec. Jakmile opět bude trochu více času a snad i auto s větším zavazadlovým prostorem, ujíždím směr Skalica. 

balvan 6. února 2008

V rubrice Zápisky čtenářů

Témata: morava, reportáže, víno