Sahara meeeeshouui aneb grilování v písku (+ VIDEO z pouště!)

Píšete vy…

Předem svého příspěvku, formou výňatku z mého strohého deníku, musím objasnit že děj se odehrává v Tunisku, v oblasti města Douz u osady El Sabria v předvečer ramadánu. Ocitnul jsem se tam co by kuchař, při natáčení válečného filmu „Tobruk“. Na webovkách Tobruku můžete shlédnout hodně hezkých i zajímavých fotek z dění okolo natáčení, ale to co se vám chystám předložit já, jsou nepublikované, místy nepublikovatelné materiály ze zákulisí našeho pobytu. Deník byl psán ve spěchu, a jen tak, takže doprovodné informace připojím.

Den třináctý 12.9.

V noci foukal silný vítr,takže byl od komárů pokoj. Krásně jsem se vyhajal a ráno jsem před východem slunce nastoupil do kuchyně. K obědu jsem připravil boršč z telecích kotlet,protože hovězí neměli a kosti na vývar mi nesehnali.To byla tedy premiéra. Kateřina opatřila rozpustné nápoje a já jsem s cínovejma vojáčkama domluvil podmínky užívání. Zbytečně,protože vzápětí jim zakázali je používat. Vzdávám to,i když cítím že o to asi šlo. K večeři jsem připravil sekanou. Vyzvedl jsem si boty v Douz (suvenýr se nekonal), ale musel jsem si je namočit a nechat vyschnout na slunci, protože mi byly trochu větší. S Martinem jsme se šli po večeři podívat na místní fotbal. Martin si s výběrem ze Sabrie trochu zakopal, ale potom ho nabrali do nohy a tak jsme šli domů. Už cestou jsme řešili že by přišla k dobru sklenka na noc. Ale bohužel vyschly zdroje. Můj zbytek rumu padnul na kloktáž a o ničem jiném jsme nevěděli. Nakonec jsme se shodli na tom, že naší poslední nadějí jsou cínový vojáčci. Vzpomněl jsem si jak mě jeden z nich zval na slivovici za půjčení boxerských rukavic. V pevnosti u studny jich stál shluk a když poznali o koho jde, dali nám napít svého BURČÁKU!!! Češi opět triumfovali nad nepřízní osudu. V předvečer rammadánu, na okraji pouště v Sabrii probíhal slavnostní košt burčáku z lisovaných hroznů a cukru, který vyčkával zakopaný v písku duny, v demižonu až přijde jeho čas. A ten právě přišel. Ještě chvíli jsme si spolu s nimi vychutnávali pocit vítězství nad neznámou krajinou a nepřízní osudu a vyprávěli si historky, v nichž Češi vždy slavně triumfovali a vždy hrál hlavní roli alkohol. Potom šli spát a my jsme s Martinem osiřeli. Ne však nadlouho. Po necelé půlhodině dorazil jeden vesničan a v náručí choval kůzle. Grilovačka v předvečer ramaddánu! Super. Mám štěstí,jsem svědkem trochu amatérského výkonu, který spočívá v podříznutí kůzlete tupým nožem, zdlouhavém stahování a nakonec pojídání spáleného, napůl syrového, dřevěným uhlím ovoněného a zaatarem ochuceného kůzlečího masa. K tomu jsme popíjeli kukí (coca-colu) přikusovali bagetu a kouřili cigarety. Hostinu nám trochu opepřil Kryštof s informací, že na místě kde spíme se našlo několik škorpionů. Hned se vydalo trestné komando z tuniské ochranky. Na místě vykonali exekuci. Bylo jich ve finále patnáct. Šel jsem spát velmi opatrně.

Dovolte mi osvětlit : „Cínoví vojáčci“ bylo snad trochu nelichotivé označení pro příslušníky Roty Nazdar, vojenského historického klubu, kteří s námi pobývali na Sahaře a účastnili se natáčení jako komparz. Mezi herci a komparzisty nepanovaly zrovna nejvřelejší vztahy. Jeden z nich, v „civilu“ sládek z pivovaru zorganizoval sběr hroznového vína které se podávalo po obědě, hrozny vylisovali, přidali něco cukru a demižón s hroznovou šťávou zakopali do písku. Výsledek byl ohromující!

Vesničan který přinesl kůzle byl jeden z místních který si přivydělával u štábu různými donáškami, opravami a hlídáním tábora. Před exekucí si brousil tupý nůž ze Sfaxu  – jediné nože v Tunisku se vyrábějí ve Sfaxu a jsou v kvalitě Tescomy :-( Brousil ho o dlaždičku v kuchyni. Myslím že nebyl moc ostrý. Neprobíhala žádná modlitba a samotná porážka kůzlete se docela vlekla. Natáčel jsem si vše na mobil, v domnění že budu svědkem rutinního výkonu, bohužel mám k dispozici jen lehce sadistickou podívanou na chroptící kůzlátko krvácející do písku.

To vám radši neukážu. Kůzle se následně stáhlo z kůže podobně jako se u nás stahuje králík a bylo v kuchyni pomocí nože a sekáčku rozporcováno. Arabové neporcují maso jako my, dělením na svaly a vykošťováním, maso se seká i s kostmi na malé kousky, přibližně na plátky. Koření se jen kořením zaatar, především na poušti, protože sebou rozhodně nikdo nenosí několik druhů koření. Maso se nenakládá do oleje, jen se potře solí a zaatarem (citrónový tymián) a pomocí známé grilovací mřížky se pokládá přímo na rožhavené uhlíky. Griluje se na dřevěném uhlí koupeném u benzínky, v dolíku vyhrabaném v písku. Oheň se zakládal suchými palmovými listy.

Výsledkem svérázného grilování bylo připálené maso s kousky uhlí, uvnitř syrové, ale aspoň vlažné, protože nebohé kůzle ještě nestačilo vychladnout. K meshoui (pečené, grilované) se podávala bageta, standartně cola, neboli kúkí, která je velmi oblíbená. Na závěr mátový čaj – nana theí, který tím, že konvička vřela přímo ve žhavých uhlících, měl úžasné aroma. Vaří se ze zeleného čaje-theí ver a sušené máty nana. S Martinem (asistent režie) jsme si záměrně vybírali nejmenší a tudíž nejvíc propečené kousky kůzlečího masa a jako čestní hosté jsme dostali ochutnat grilovaná varlátka.

Cigarety mi nikdy nikde nechutnaly tolik jako tam, po hostině v poušti. Mezi zuby nám zůstávaly vlákna syrového kůzlečího masa a naši společníci vesele brebentili a nad tím vším nekonečné nebe plné hvězd a ticho vůkol. Martin mluvil skvěle francouzsky, protože v Tunisku vyrůstal, takže fungoval i jako tlumočník. Jeden řidič nám vyprávěl o svojí praxi ve švýcarském hotelu, kde fungovalo několik rozličných etno i mezinárodních restaurací. Tunisané jsou skvělí společníci.

Večírek uzavřel až Kryštof Rimský, který nám přišel říct, ať jdeme do stanu opatrně, protože okolo je plno škorpiónů. Ten veče se udělalo nečekaně teplo a skutečně se jich vyrojilo hodně. Jejich nevýhodou je, že jsou špatně vidět, brání se, cítí-li se napadeni a na jejich jed není sérum. Takže mi malinko zatrnulo, nicméně jsem stejně nocoval na svém kouzelném koberečku na písku, pod hvězdami. Byla to víceméně machrovinka, protože jsem se samozřejmě vůbec nevyspal. Jemný písek se během noci pod mým koberečkem upěchoval a byl tvrdý jak asfalt a kdykoliv okolo proběhla myš, byl jsem v tu ránu na nohou, s očima navrch hlavy, s tím, že mě jde sejmout banda rozzuřených škorpiónů. Saharské meshoui jsem s úspěchem zopakoval na djebelu Tebaga i s pečením chleba chobz al melah ale to už je jiný příběh :-)

rachad 3. února 2008

V rubrice Zápisky čtenářů

Témata: grilování, kůzle, reportáž, sahara, video