Pan Cuketka na cestách: Restaurace (nejen) pro nevidomé Blindekuh Zürich

Víkend jsem strávil rodinnou návštěvou ve Švýcarsku. Věřte nebo ne, ale bylo krásné počasí, sluníčko a teplota až 20 stupňů pana Celziuša. V neděli jsem nakoukl (hm) do první restaurace pro nevidomé na světě – do slepé krávy! Byl to jedinečný zážitek, na který jen tak nezapomenu ;)

Restaurace pro nevidomé?

Úplně nevím jestli jsem zvolil správný termín, ale myslím že podstatu konceptu vystihuje správně. Restauraci Blindekuh, provozují v Zürichu (od roku 1999) místní občanská sdružení, zabývající se a pracující s tělesně (zrakově) postiženými. Koncept restaurace vystihuje jedno černočerné slovo: tma. Jo! V restauraci je úplná, černočerná, absolutní tma, ve které si nevidíte ani na špičku nosu – zrakové vjemy jsou naprosto vyloučeny!

Jak to funguje?

Před vstupem do restaurace dostanete základní pokyny (odložit si všechny věci, které by mohly být zdrojem světla), dostanete na výběr z několika menu (předkrm, hlavní jídlo, dezert) a hlavně dostanete jméno svého obsluhujícího, který bude vaší jedinou spásou ve světě absolutní tmy. Poté co se připravíte (hlavně psychicky! ono to není žádná legrace, jak se zdá), si vás na recepci před zatemněným vstupem do restaurace vyzvedene váš průvodce (u nás konkrétně paní Rita). Obsluhující jsou většinou úplně nevidomí nebo s vážnou poruchou vidění. Po krátkém seznámení, položíte průvodci ruku na rameno a hurá do tmy.

V místnosti je cca 15 stolů pro 8 hostů (celkem tedy více než 100 míst!!!). Pro vaši informaci: sobotní večery jsou plně zabookovány až do července!

První pocity a jídlo

Kdo by to byl čekal, ale ve slepé krávě byla opravdu tma jak v pytli. Vcházíte do místnosti, která je podle šumu plná lidí a cinkání příborů. Rita nás opatrně zavedla k našemu stolu a každého zvlášť nás usadila (ručně stručně) na židličku. Ukázala nám (opět rukama) jak je prostřeno a jak si ji máme zavolat (stačí zakřičet jméno, obsluha si vás pak sama podle hlasu v té tmě najde!!!). Na stole přede mnou byl ubrousek, na něm dvě sady příborů, sklenička a talířek.

Počáteční minuty jsem zažíval opravdu docela stísněné pocity. Ale hned jak se člověk rozkoukal (tedy ohmatal) a navázal slovní kontakt se sousedy u stolu, atmosféra byla hned o něco lepší. Za chvilku po našem usazení následoval mini předkrm – jednosoustové amouse-bouche, opravdu výtečný slaný pidi dortík a první manipulace s plnou nápojovou skleničkou ;) Tohle jsem ještě zvládl na jedničku, potom ale následoval salát!

Velký salát s terinou (pro mně dosud neznámého původu) a dresingem, byla první zatěžkávací zkouška navigace v prostoru s příborem a navíc po tmě. Brzy jsem zjistil, že bez ohmatávání rukou se tak úplně neobejdu a jediná možnost jak zpracovat lehoučká (zato dost velké) sousta salátu je zpacifikovat je kombem ruka + vidlička. Byl to boj, ale většinu salátu jsem nakonec zvládl ;)

Ovšem sranda přišla s hlavním jídlem (což byl u mně rumpsteak s chřestem a bramborovými rösti zapékanými se sýrem)! Chřest i rösti byla v podstatě hračka, ale ten obří steak? Přiznám se vám bez vytáček, že jsem ho potmě prostě nezvládl naporcovat. Ať jsem se snažil sebevíce, krájel jsem ho dost chaoticky a za pět minut snažení jsem z něj neukrojil ani sousto! Pohmatem jsem zjistil, že jsem na steaku tak akorát vyrobil sérii žezných linií křížem krážem – jinak nic :) Ztratil jsem nervy – nechtěl jsem přeci umřít hladem a tak jsem steak zpracoval (potupně!) ručně. Uf… Vegetariáni to měli s hlavním chodem o hodně lepší, dostali místo rumpsteaku výborný chřestové risotto. Bylo naprosto dokonalé a báječně krémové, navíc se dalo jíst úplně snadno i poslepu vidličkou ;)

Závěrečný dezert v podobě hruškového krému Williams s čerstvými řezy hrušky a s waflí, servírovaný v hlubokém talířku byl oproti steaku triviální ;) Po vysvobození ze tmy následovala úleva a postupné navykání si světlu. Následné pocity nedovedu moc popsat, doporučuji vyzkoušet na vlastní kůži!!!

Závěr

Všechny chody, byla chuťově výtečné. Malinkou výhradu mám k rumpsteaku – připadal mi spíš jako vařené (dušené) hovězí. Ale je možné, že mě zmátl nedostatek obrazových vjemů pro posouzení jídla. Myslím, že na podruhé bych si jídlo více vychutnal – poprvé je přeci jen člověk trošku více vyplašený. Cena jednoho menu je cca 70,- CHF (cca 1400,- Kč), což je určitě dost. Výtěžek však jde do fondu pro zrakově postižené. Na stránkách Blindekuh najdete i detailní přehled menu pro daný týden!

Další filiálka je v Basileji, imitace a kopie jsou pak prý v Berlíně a v Londýně. Jsem docela zvědav, jaký časový interval uplyne než tento nápad zkopírují Češi ;/ Podobný koncept již v Česku běží, i když s trochu jiným zaměřením – kavárna Vesmírna. Doporučuji k navštívení! ;)

Máte-li jakékoliv další dotazy k tomuhle šílenému nápadu, ptejte se v komentářích! Ze švýcarska mám pro vás ješte velkou foto-video reportáž z výroby sýra Appenzeller (nepasterzované mléko!) a ještě několik menších zajímavostí….

pan Cuketka 28. března 2006

V rubrice Recenze podniků