Hledat
Ceník maloobchodních cen
Dar přítele Matesoly — historická sonda do hlubin tehdejšího RaJe. Proč všechno všude stálo stejně a jak to vůbec mohlo fungovat?
Ceník maloobchodních cen, ze kterého jsem vám vytípal několik stránek, byl závaznou vyhláškou, na které byla postavena cenotvorba ve všech restauracích a jídelnách v zemi. Uvedené ceny byly závazné pro všechny skupiny odbytových středisek a spolu s recepturami pokrmů nastolily jednotný ráz naší kuchyně, se kterým se potýkáme ještě dodnes.
Tato verze ceníku (označovaného jako šedesátdevítka podle roku prvního vydání) vyšla v roce 1982 a platila až do roku 1989. Po dlouhých letech s ní došlo ke skokovému navýšení cen, což tehdejší hosté (máme tu pamětníky?) nesli krajně nelibě a prý skoro měsíc nechodili do hospod. Ceník vydávalo tehdejší Ministerstvo obchodu ČSR a SSR.
Pojďte si otevřít několik stránek o pokrmech:
- všeobecné podmínky: strana 1, strana 2
- polévky
- polévky — přesnídávkové
- pečená hovězí masa
- cibule, chléb, křen
V tabulce je vždy nejprve uvedená kalkulace surovin, do které se podnik musel trefit. Potom jsou uvedeny ceny pro jednotlivé cenové skupiny podniků (od IV. až k I. a výběrové). Zkratka b.o. znamená bez obsluhy, s o. je s obsluhou. Všimněte si, že u nejnižších cenových kategorií dělaly suroviny klidně i 60—70% z výsledné ceny. Ceník a kalkulace u vybraných jídel respektoval i sezónní cenu surovin a podle toho byla i některá jídla rozdělena do cenových pásem (projeďte si všeobecné podmínky).
Na jednu stranu jste jako hosté měli perfektní přehled o cenách. Na druhou stranu ale stát vytvořil ideální prostředí, které přímo volalo potom, aby se tu a tam kalkulace krapet podběhla nebo porce lehce přizpůsobila. Absolutně si ten reálný provoz nedovedu představit! ;)
Tady jsou stránky zaměřené na nápoje:
- všeobecné podmínky: strana 1, strana 2
- pivo — sudové
- pivo — lahvové
- káva a čaj
- limo
- minerálky a sodovky
Všimněte si, že koncové ceny se dopočítávaly podle maloobchodní ceny kupného nápoje (kromě piva)! Ceník tedy stanovoval povolenou procentuální přirážku, kterou si zařízení mohlo přidat k nákupní ceně. Led se podával všude zdarma. Sklenka vody ke kávě byla v kavárnách a podnicích v I., II. a výběrové kategorii zdarma a automaticky. Ve III. a ve IV. byla taky zdarma, ale na požádání!
Doporučuji pročíst od A do Z. Mám z toho mix údivu, pobavení a trochu i mrazení v zádech. Sám si tohle období pamatuju jen okrajově, takže koukám jako puk.
Pamatujete si tohle období? Máte vzpomínky k tématu? Šup s nimi do diskuze! ;)
Za pohled do pohostinství v dobách socialismu ještě jednou děkuji Matoušovi a jeho Gastrosemináři, kde se intenzivně věnuje nejen kalkulacím a špekům ze zákulisí restaurací. Gastroseminář jsme připravili ve spolupráci se Scukem jako ojedinělou vzdělávací akci zaměřenou na hosty. Mrkněte se na program a termíny — na březen a duben jsou stále volná místa! ;)
Reklama
Komentáře
Ciste teoreticky by to fungovat mohlo, jenze soudruzi nepocitali s tim, ze jsme kazdy jiny :)
Skoda jen, ze dnes se hrneme do stejneho paskvilu jmenem EU.
Politika sem asi nepatri, ale tohle se jinak ani okomentovat neda, protoze jiny zaklad tahle vec nema.
Jen pro upřesnění se hodí dodat, že každý podnik té doby měl možnost vytvářet vlastní receptury + kalkulace. Kontrolu správnosti, marži a souhlasný štempl přidělil podnik (RaJ, HaR apod.)
Musím uznat, že mě dostala už jen ta „šedesátdevítka“ v tomto kontextu… Omlouvám se za off-topic.
taky mi ta asociace vyskočila trochu jinak…:D
No, ale jinak musím říci, že mě to spíš mile překvapilo – je to poměrně promyšlené, třeba ta logika cen zeleniny podle sezony, nutnost sledování aktuální ceny suroviny… Rozhodně by si z principů v tomhle prastarém lejstru uvedených mohla vzít řada dnešních provozovatelů příklad.
Jinak na pohostinství z té doby se pamatuju málo, neb jako čoubě jsem rodiči do restaurací byla brána minimálně. Pouze vynikající čínskou restauraci (kde prý vařila skutečně Číňanka, bohužel do kuchyně mě rodiče nikdy juknout nenechali:), spjatou s obchodem s orientálním zbožím, která do zde uvedené tabulky nepasuje, receptury měli prý vlastní.
A pak mám pouze velmi živé vzpomínky na cukrárny, kde jsem se vyskytovala vskutku hojně: )
Kami: Cukrárny s děravými lžičkami a boxy v rudém plyši myslíte? A s vozíkem na „použité nádobí odkládejte zde“?
tak rudý plyš na naše maloměsto nějak nedorazil – měli jsme tu převážně lázeňský litinový nábytek s krucánky:) Dokonce i děravé lžičky jsme potkala poprvé až v menze na VŠ:) Ale odkládání použitého nádobí byla opravdu klasika.
Děravé lžičky? Neznám:-o – to bylo jako proti zcizení??
Mohl bych se jako revoluční dítě zeptat, jakým restauracím odpovídaly jednotlivé kategorie? Zaplivanou nádražní čtverku si představit dokážu, ale jak vypadala restaurace II./I./výběrové kategorie? Dá se to přiblížit k dnešním?
8. Bylo tam lepší nádobí, nerez příbory a úslužnější číšník, ale i tam byla obloha ze sterilované zeleniny a žádné extra speciality. Pamatuju se, že jsme byli v takové lepší restauraci asi 5× (promoce, osmnáctiny, svatba apod.) a v zásadě to jídlo o moc lepší nebylo než ve III. kategorii, jen prostředí. Pamatuju se, jak jsem si dala na své osmnáctiny flambovaný chateaubriand, ale k němu byly normální předsmažené a zmražené hranolky a obloha steril. hrášek/řepa/zelí/paprika. Ale bylo to všechno nóbl a přivezli to pod poklopem na servírovacím stolečku.
NIKDE neměli třeba čerstvé bylinky nebo pěknou zeleninu nebo něco jiného než všeobecně rozšířené pokrmy. Výjimkou byly restaurace jiných národů – čínská va Vodičkově, vietnamská naproti Veletržnímu paláci nebo ruská Berjozka, ale ani tam nevařili z jiných surovin, než co se daly sehnat v krámě.
Celkově byla úroveň zoufale nízká, to, co jsem za socialismu jedla v lepších restauracích, vypadalo jako to, co v Ano, šéfe dohánělo Pohlreicha k šílenství.
↪ 8 Petr: Pro mě tou nejtypičtější dvojkou s obsluhou je momentálně restaurace Evropa na dejvickém Kulaťáku. Skanzen jak z učebnice. Starší obsluha, motýlky, vestičky. Tak to na mě padlo, že jsem si musel dát bílý činzánko.
První cenová plus výběr (I cenová s *) to byl tenkrát naprostý top. Například Parnas (výběr) Pohostinství Národního divadla (I.cenová), Opera Grill (výběr). Trojky byly většinou takový ty „Snekáče.“ (pro revoluční děti Snack bary). No nic, celé to téma je pomalu na jeden celý Gastroseminář.
Kdybych to měl přirovnat na dnešní, tak Aromi, Finestra, Čestr všechno dvojka. La Degu, Allegro, Celeste jednička a výběr…
10. Ha, ha, v Národním divadle jsem byla na tom flambovaném chateubriandu. A obsluhovala mě učnice a pořád jí to nemohlo chytit.
↪ 11 Naďa: Já si pamatuju, když v cca 1986/87 na Národním divadle, v té dolejší kavárně dali cenu za lahvovou třetinku Plzně 30,–Kčs!!! Byla toho týden plná Večerní Praha a pracovní kolektivy psali petice :))
Možná se mi u těch kolektivů pokopal přemet s předsudkem. Tak se všem profesorům ČJ předem omlouvám :)
pane C, mrknete se do archivu CT na porad Retro…tusim ze jsou k nalezeni 3 dily- Restaurace a hospody,Raj..presne si ty nazvy nepamatuju..divala jsem se minuly tyden. Pani v bilych ponozkach popisuje jak se varilo a vubec..zajimavy..;)
Já jsem odkojená Korunou – nejprve hranolky a ryba u Vaňhy, pak jahodový koktejl v Koruně. Typický odér, vozíky s příbory, utírané umakartové vysoké stolky a všudypřítomní „páníček už nebude ?“ :-)) Chápu, že mnohým asi koruna nechybí, já mám tedy po přečtení článku značnou nostalgii.
Jednu jistotu člověk ale oproti dnešním restauracím přeci jen měl – maso bylo maso. Když jste si objednali kuřecí řízek, věděli jste, co přinesou. Dnes máte šanci tak 50/50, že bude křehčený, tedy plný fosfátů. U uzenin (čunka, párek, salám, uzené) to platí téměř stoprocentně.
↪ 16 Beruska: Jojo, maso bylo maso. To je hezky vidět ve filmu Kalamita, jak tam řezník nabízí ty nucený flaksy, co vypadaly, jakoby už je někdo jednou snědl.
V reálu u řezníka to nebylo o nic horší.
PS: Pravda, v restauracích bylo maso o poznání lepší.
↪ 8 Petr: Pro ilustraci nabízím Brno. Ta jednička výběr tu snad ani nebyla (možná byla, nevím, nechci mystifikovat), jednička snad jediná, restaurace v Intru (hotel Internacionál), možná i Voroněž nebo Kontík (hotel Continental), to fakt už nevím. Dvojky byly v lepších hotelech (Slavia, Grand) a sem tam něco po málu jinde. Další, pořád ještě docela dobré byly trojky, vlastně to byly na tu dobu takové lepší podniky, kam se ale už moc nechodilo na jídlo, spíš na víno nebo na panáka (výše zmíněné snack bary – třeba na Běhounské Bažant nebo na rohu Čáry a Jakubské Brychta), scházela se tam tehdejší zlatá mládež. No a zbytek byly čtverky, hlavně pivnice. Ale i tam se to dost lišilo – některá čtverka byla špígl nikl, jiná spíš vlastně šestka a hrozný pajzl. Ale patent na rozum si nedělám, určitě to bude někdo vědět líp.
Tak vážení, většina z vás tuhle problematiku zná asi jako Vítek Bárta dopravu.pohostinství se provozovalo v Jednotě, RaJ a Interhotelu. Každý podnik sloužil určitéme okruhu zákazníků. V každém podniku pracovala určitá skupina lidí podle stupně kvalifikace. Na určitém odborném místě nemohl pracovat člověk z ulice jako je tomu dnes. Kuchař si musel sám hlídat hospodaření a ekonomiku kuchyně. Ukažte mě dnes kolik kuchařů tohle ovládá? Kontrola kvality jídla a poctivost prodeje se v třeba v Interhotelu kontrolovala každý den. Je toho hodně co bych mohl napsat o celém problému. Nedá se porovnávat pohled člověka který v pohostinství nikdy nepracoval, a zná tuhle věc jenom z jedné strany jako host. F.
Mám dotaz k cenníku piva: z ktorého je to roku ? Lebo v r. 1988–1989 som chodieval do 4. cen. skupiny na 10 st. Stein za 2,50 Kčs…
Cenník sa mi zdá byť tak z roku 1982–1985.
↪ 20 florian: něco k věci místo plků („vím víc“) by nebylo? ;)
↪ 21 MildeSorte4: je to možné, rok vydání nastopro 82, za konec platnosti neručím, můžu tam mít chybu. každopádně máte + body za pivní paměť!
„Pivo bylo za korunu, ale v gulagu ho neměli…“
22 pan Cuketka, 20 florian: Kde má florian plky? Já vidím jednu úvodní větu a dál samé informace, které potřeboval autor článku dřív než ho začal psát.
↪ 25 Vrána: nezlobte se, ale vztah k tématu ani informační hodnotu v tom příspěvku nevidím. možná jen nahromaděnou zbytkovou frustraci a idealizaci systému ;)
↪ 25 Vrána: Já se přiznám, že mi to taky přijde jako plk.
Nebo jsem možná jen nepochopil „určité okruhy zákazníků, určité skupiny lidí podle stupně kvalifikace a kontrolu kontroly.“
Asi bych taky ocenil to „hodně k napsání.“
26 pan Cuketka: Jak bych se mohl zlobit, že něco nevidíte? Já zas špatně slyším, tak vím, jaké to je. Nemůžu mluvit za floriana, ale třeba viděl v článku větu „absolutně si ten provoz nedovedu představit“ a pokusil se k tomu něco objasnit? Sorry že odmlouvám, vím, že to celé nestojí za řeč.
> Beruska : Dovolím si něco málo odpovědět.
„Jednu jistotu člověk ale oproti dnešním restauracím přeci jen měl – maso bylo maso“ – Kdepak. Neměla jste vůbec žádné jistoty, protože ono maso také mohlo před zpracováním smrdět jako ghůl, možná bylo „zkřehčené“ právě tím kuchařem, aby z něho dokázal vyždímat více porcí a možná vám ho kuchař (promiňte prosím ten expresivní výraz) pochcal. Protože neměl zrovna dobrý den. Nebo se s někým v kuchyni vsadil. Znal jsem docela dost kuchařů po hotelích a restauracích v jednom konkrétním městě a mohu vám říct, že to, co jsem viděl a slyšel mne naučilo se stravovat podle úplně jiných pravidel. Jeden z nich své kuchyni říkal „chemická laboratoř“. Věřte mi, křehčený řízek je naprostá pohádka.
Rozhodně bych všem, kteří stále věří, jak se tehdy jedlo a žilo zdravě připomenul, že od doby roku 1989 dodnes jsme postoupili v průměrné době dožití o nějakých deset let směrem nahoru a do přírody (mimo jiné) se vrátili živočichové, kteří zde už hezký pár let předtím vůbec neexistovali. Přesto budeme zdravotní problémy a ekologické škody tehdy způsobené napravovat možná ještě dalších dvacet let. Tolik k oné socialistické „idylce“.
> florian : Ano, takhle to zní hezky, podle pouček, škoda jen, že zrovna to, co se dělo v jednom konkrétním „Interhotelu“ jsem znal docela osobně, v dalších zprostředkovaně. Naprosto stejná situace jako jinde – led jako největší přítel barmana, jídlo které se občas dalo, občas zrovna moc nedalo sníst, dokupy, ekonomika… mluvíte o celém tom systému, kde se šábovali všichni od provozního až k poslednímu pinglovi a hráli tu hru, kolik se dá trhnout na okrádání hostů, vaření z vlastních surovin, přeprodeji doneseného chlastu atd.? To vše samozřejmě při zachování přísné vnitřní hodnostní hierarchie a s takovými vychytávkami, že právo na podíl měl i ten, kdo byl zrovna na dovolené?
Což je současně i odpověď panu Cuketkovi na tu větu o optimalizaci porcí. To byl samozřejmě jenom začátek, protože jakkoli v určitých kategoriích provozoven to jídlo teoreticky šlo i pod nákup, jinde to bylo fest nad maloobchodními náklady, takže systém tzv „dokupů“, kde se vařilo z toho, co donesl kuchař, nebo nalévalo to, co donesli barmani byl základem bohatství celé řady z nich. Kvalitu tehdejších jídel bych moc nekomentoval, protože v mnoha ohledech mohla být subjektivně lepší, díky tomu, že dnes už je skoro nemožné díky předpisům uvařit za rozumné peníze dobré jídlo v průměrné hospodě, kam se nechodí za zážitkovou gastronomií. Na druhou stranu ale dnes nemám ten strach, co tehdy, pokud si budu chtít dát něco s česnekem a pálivým kořením…
↪ 30 Polaris: Přesně tak. Jen doplním, že tehdejší hospody v rámci pětiletek a jiných pitchovin socialistického hospodářství měli jasně stanovený plán tržeb. Nejhorší co se mohlo udělat, bylo splnit ten plán na víc než 101%.
A tak se jelo formou dokupů na sebe a vedoucí provozovny pohlídal aby se těch základních 101% pro stát dodrželo. Není asi žádným překvapením, že v tomto odvětví se na stachanovce nehrálo :)
Dokupovalo se všechno a jeli v tom všichni
Bývalou dobu si nepamatuji – v době vydání ceníku jsem ještě nebyla na světě. Ale dědeček mi pořád vyprávěl že každou vyjímečnou událost v rodině slavili v ostravské Sakuře. Roky a roky po takz .revoluci chodil smutně po Ostravě s tím, že takové maso tří barev a takové kung pao a takový salát z bambusových výhonků už nikdy neochutná. A bohužel už neochutná. Něco na tom bude, protože moje teta dodnes říká to samé.
↪ 30 Polaris: díky, tohle tu vážně chybělo a takhle nějak si představuji koment z dané doby k věci ;) ty „dokupy“ znějí naprosto šíleně, au. ale z toho nastavení systému (který přirozeně eliminoval možnost poctivého fungování), to přímo vyplývá. mazec, díky ještě jednou za korekci!
↪ 32 Emma: legendární Sakuru znám taky, bohužel jsem se tam dostal jen těsně po listopadu, prý jsme tam byli i jednou za komančů, ale to už si nepamatuji :( Ostrava měla ještě jednu atrakci – restauraci v takové té věži vedle hygieny nahoře na bazalech, to si pamatuju taky velmi jen letmo, dnes tam už nic není, ale ten výhled musel být famózní ;)
↪ 30 Polaris: jojo tatranky:))Vlastně shrnuto nic moc se nezměnilo…
Co já na to? Ano, já jsem tak starý že si to období pamatuji, a dokonce jsem na tvorbě těch Státních spotřebních norem spolupracoval a musím říci, že na tom ceníku maloobchodních cen v té době vůbec nic špatného nebylo, a co bych za to dal, pokud by něco takového existovalo dnes.
Je sice pravda, že některé potraviny v tom ceníku uvedené vždy na trhu nebyly, a že nebyly ani v takové kvalitě v jaké měly být, ale tehdejší soudruzi vedoucí se měli alespoň čeho chytit a při tvorbě tehdejších vlastních kalkulací si nějak věděli rady. Mě by ale zajímalo, jak a podle čeho ty kalkulace dělají restauratéři dnes. Kalkualace jsou i dnes zákonně povinné, ale nikde není žádný oficiální návod jak ty kalkulace dělat. Pokud to někdo víte, tak „šup s tím do diskuze!“ jak říká pan Cuketka.
Uvedené ceny byly závazné pro všechny skupiny odbytových středisek a spolu s recepturami pokrmů nastolily jednotný ráz naši kuchyně se kterým se potýkáme ještě dnes.
Na těch cenových skupinách v té době, nebylo vůbec nic špatného. Každý tak trochu věděl co, a za kolik něco dostane v tak zvané jedničce, a co dostane ve čtyřce. Teď mi ale řekněte, číím se má řídit chudák dnešní host, který nečte tyto stránky, Maurerův GRAND RESTAURANT, nebo doporučení všech těch „labužníků“ kteří doporučují všechny ty drahé restaurace, ve kterých jim to chutnalo. Kde se dozví o restauracích, ve kterých dostanete dobré jídlo za pár šupů, pokud nechce před každým jídlem brouzdat po internetu, který možná ani nemá.
4. kami
Byl jsem ředitelem čínské restaurace v Praze, o které se ve svém příspěvku zmiňuje kami, kde nevařila číňanka, ale nejdřív čínští kuchaři, ale pak myslím velice dobře naši kuchaři se Štěpánem Štáatným v čele, a to podle přesných recept a kalkulací, na kterých jsem se podílel. Viz. Moje knížka Čínská kuchyně.
5. Markyza
Nevím sice co mají cukrárny s boxy nebo děravými lžičkami, co společného s daným tématem, ale nebylo na nich nic špatného. Populární kavárnu Berger ve Vodičkově ulici znovu otevřeli, a lidem se to docela líbí, i když děravé lžičky tam nemají. Apropó, děravé lžičky nebyly proti zcizení. Byly děravé proto, že byly určeny k zamíchání kávy, a ne k jejímu usrkávání, což kdysi bylo považováno za faut pas.
8. Petr
Někdejší cenové skupiny, a nesmyslnost jejich zrušení, jsem někde již popsal, a podle mě to rozdělení do skupin bylo lepší než ty dnešní hvězdičky, kterých si na jídelní lístek může každá restaurace dát kolik chce.
15. Klára
Pražská Koruna byl tak zvaný „autoat“ někdy zvaný bufet, jako například zmiňovaný rybí bufet pana Vaňky na Václavském náměstí. Tyto bufety patřily k tomu Václaváku jako sám Svatý Václav, a já jsem v obou těchto restauracích byl velice častým hostem, a musím říci, že je to něco, co českému pohostinství chybí.
20. Florián
Musím říci, že s Floriánem v zásadě souhlasím, ale já mám více než 40 let zkušeností práce s „uličníky“ neboli lidmi z ulice, kteří po vyškolení byli o mnoho lepší odborníci, než většina absolventů našich hotelových škol. Všimněte se toho při vaši návštěvě kterékoliv zahraniční země, kde nikdo není vyučený nebo absolvent hotelové školy a přitom vám dají lepší služby než většina podniku našeho pohostisntví.
31. matesola
Náš samozvaný nejvyšší kuchař Zdeněk Pohlreich, známý svým vybraným slovníkem, by nejspíše řekl: „What the fuck is that, pitchoviny se přeci píše píčoviny, a já vím vo co go“. Pohlreich se totiž veřejně přiznal, že v té době kradl jako každý jiný, takže v tom „jel“, a přesto že všichni kradli, tak to zvládali zřejmě na 101%.
MICHAEL KLIMA CEC, CCE,
Certified Executive Chef, Certified Culinary Educator,
Certified Hospitality Industry Consultant, Professor Emeritus of
Triton College, Illinois, USA, člen Syndikátu novinářů ČR,
Freelance Writer, čestný člen AKC ČR od 1989, nositel zlaté medaile Magdaleny Dobromily Rettigové
e-mail: klima@steakgrill.cz , http://www.hostovka.cz, http://www.steakgrill.cz
Tel.: 776 890 056
nejlepší je to " po orientálsku ", to zní jako z první republiky… :-)
to 29, Polaris: Tak to jste mě špatně pochopil nebo selektivně četl. Nehájím „výdobytky socialismu“. Můj povzdech směroval ke kvalitě vybraných surovin, což se zdaleka netýká jen ČR. To, že se dožíváme vyššího věku, souvisí spíše s úrovní medicíny (ano, jistě i s určitou změnou stravovacích návyků pod vlivem větší dostupnosti surovin…). Rozhodně nemají na vyšším věku podíl zmíněné polyfosfáty v mase a uzeninách. Ty se totiž na zdraví podepisují negativně. Bohužel se o nich narozdíl od jiných méně škodlivých aditiv veřejně nemluví, proto také nevidíte na křehčeném řízku nic špatného. A pokud jde o specifické chování kuchařů nebo personálu k hostům, nedělejte si iluzi, že dnes je to o mnoho lepší. :-)
↪ 38 Beruska: Nemyslím si že zrovna zdejší čtenáři nevidí na křehčeném řízku nic špatného ani že by se o tom nemluvilo, či nepsalo. Naopak, je to téma časté a známé snad ze všech webů i tiskovin zabývajících se gastronomií a dobrýnm jídlem. Jen supermarket Vám asi tyto informace nenabídne.
to Andy.I: ano, z hlediska kulinářsko-gurmánského se o tom mluví :), z hlediska zdravotních dopadů bohužel nikoliv.
↪ 40 Beruska: Myslím že o škodlivosti většiny éček se mluví dost, ale to už jsme dost mimo téma. Křehčené maso je pro restaurační provoz celkem logicky i neekonomické, protože během tepelné úpravy navázanou vodu pustí a moc vám z toho nezbyde.
Ja kdyz dnes ctu ty – pomerne caste- nostalgicke vzpominky na kvalitu socilalistickeho stravovani, tak bych mohl vyskocit z kuze.
Maso v hospodach a restauracich se vetsinou nedalo jist, bylo tvrde a tluste a pak uz jsem to davno vzdal a daval jsem si misto masa knedlik navic.
To same kvalita uzenin atp. Dvakrat jsem zkusil jitrnici z obchodu, pokazde jsem z toho plival kusy kosti a kuze se stetinami a dnes stale ctu to opevovani nesmirne kvality masneho prumyslu realneho socialismu.
Mne to trochu pripada jako to casto uvadene – „meli jsme jedny z nejprisnejsich norem na svete!“. Ano, tim se ohanelo uz tenkrat Rude pravo. Stezejni otazka ovsem zustava – DODRZOVALY SE TY NORMY? Severni Cechy byly zcela zdevastovane, Krusne hory ztratily vsechny lesy, ale meli jsme nejprisnejsi normy na svete i co se tyce povolenych zplodin.
Jako vzdy; urcite existovaly nejake vyjimky a blabla, ale celkove to stalo za starou backoru a jsou mi dnes k smichu lide, kteri tu dobu opevuji a vynaseji do nebes jeji -ze vsech veci- kvalitu.
Nedá mi, abych skoro až nostalgicky nevzpomenul na 20 let praxe v socialistickém pohostinství a to v těch, na tehdejší poměry, „lepších“ restauracích. Kromě tzv. dokupů zde kupodivu nebyly zmíněny např. velmi časté dvojí ceny (pro Čechy a pro cizince) a další fígle :-)
Kvalita byla bezpochyby rozdílná, ale to platí dnes stejně jako tehdy.
Na druhou stranu tehdejší pohostinství často fungovalo tak trochu jako soukromé podnikání ve státním podniku. Bylo hodně restaurací, kde vás rozhodně neokradli, naopak, to co host dostal na stůl normám neodpovídalo, protože je převyšovalo. Pokud jste na „dokupu“ měli až 300%, nebyl důvod okrádat hosta, naopak byl cíl ho (spokojeného) dostat zpátky. Takže se jezdilo k rusákům do Milovic pro pravý kaviár a sháněly se různé „podpultovky“ aby bylo možné nabídnout něco „extra“.
Můj prarodič (ročník 1904) měl doma prvorepublikový ceník ze slovenské restaurace v Ružomberoku, kde byly ceny dokonce troje – pro Slováky, pro cizince a pro Čechy (cenově mezi prvními dvěma).
Nevim, co na tom ceniku (ci kalkulacich) nelibi. Jak uz tu nekdo psal, melo to hlavu a patu (zohledneni sezonnich cen, pracnosti atd.), clovek naprosto presne vedel co ho ceka. Stat vedel presne kolik ma dostat (a kontroly chodily – COIka), a personal vedel, kolik si muze privydelat (platy v pohostinstvi byly v te dobe hluboko pod prumerem).
Kalkulace neumi udelat dnes vetsina majitelu (ci kucharu), zakaznik ani poneti o tom co ho ceka uvnitr. Cena, kvalita, uroven prostredi…
A byly podniky vynikajici (Iter, Kontik ale treba i spousta bufetu a hospod) a spatne. Stejne jako dnes. Jen ty bufety my chybi…
Delal jsem hotelovku ve Velkem Mezirici a ve spouste brnenskych podniku jsme meli praxe (jeden den v tydnu a cely mesic o prazdninach), takze jsem toho tenkrat prolezl dost…:)
↪ 45 Tosh: Nevim, co na tom ceniku (ci kalkulacich) nelibi. taky zopakuji – když omezíte zisk podniků (i jejich náklady a motivaci jednotlivců) takhle direktivně, nepřímo vytvoříte asi nejlepší možné podhoubí pro podvody a šizení. proti principu kalkulací nic nemám, stojí na tom celé podnikání v gastronomii ;)