Odrobinky (plážová edice)

Turistiku po česku jsem si přečetl, se zájmem.
Svérázný autor, poněkud „poseur“, řekl bych, ale skoro určitě z toho vyroste. Jakoby se styděl za svůj smysl pro estetiku a snažil se to vyvážit a maskovat nucenou jadrností slovníku, alespoň v úvodních odstavcích.
Také ho přílišně štve, že je Čech. Přesněji, štve ho malost, úzkoprsost, šablonovitost některých českých spoluobčanů, podnikatelů, specificky v oboru restaurací a kiosků. Zde má moje „symfonie“. Ale příliš naivně naznačuje, že všude jinde (v cizině) by byla „tráva zelenější“.
Není. Stádo jde vždy za lácí. Abych parafrázoval: Nikdo zatím nikdy neprodělal na tom, že podcenil vkus publika. Jde o to vyhnout se „lowest common denominator“ (nejnižší možná číslice ve jmenovateli ve zlomcích) a uchovat si výši své laťky.

Také smířit se s tím, že při cestování je nutno dělat určité ústupky. Alespoň v Jižních Čechách vám nikdo nenabídne ovčí oči.

Vše jen můj názor, jiní mohou mít názor odlišný.

Me ta Turistika po česku pobavila hodně, vzpomněla jsem si při tom na naše výlety a dovolené. Dřív jsem byla smířená s tím, že stravování holt řeším smažákem a pak se dva dny po návratu z dovolený léčím. Poslední rok se nám ale situace trochu zkomplikovala díky existenci mláděte, kterému smažák a hranolky dát nemůžu (nebo možná můžu, ale nechci), a mám neuvěřitelný problémy najít hospodu s normálním jídlem typu omáčka-knedlíky, o vařených bramborách ani nemluvě.

„Jinak z pána z Turistiky po česku mám nepěkný pocit. Jestli chce pravou přírodu bez asfaltek, ať přijede k nám do Beskyd – může si udělat dvoudenní výšlap s průvodcem a maličkou skupinkou přátel a nepotká za celé dny nikoho. Kdo chce, ten i dnes najde.“
Emmo, ale ten pán na začátku jasně psal, že se chtěl podívat do Jižních Čech a na Šumavu a prostě ho jen nemile překvapilo, že v první zóně národního parku vedou turistické cesty po asfaltkách (kolem té Vydry je to fakt děs) a když jde člověk na Boubín, tak z toho pralesa vlastně nic nevidí, protože je schovaný za plotem (a to je taky děs).
Myslím, že až bude chtít jet do Beskyd, tak o tom zase může psát něco jiného.
Znám jak Šumavu, tak Beskydy (do Rožnova a na Pustevny jsme jezdili pravidelně několik let, než se nám narodilo dítě), a můžu potvrdit, že on o těch místech na Šumavě napsal pravdu, stejně tak máte pravdu Vy s tím, že zrovna na Pustevnách (a taky třeba ve skanzenu) se dá moc dobře najíst, jehněčí na rozmarýnu a pohanková kaše atd., na druhou stranu zapíjet to teplým Radegastem bez pěny zrovna taky není nic moc.
Myslím, že všechno má svoje.

Taky jsem se prokousala „Turistikou po česku“ a taky z toho mám smíšené pocity. Možná proto, že se autor šel všude „nažrat“, našel to, co našel. My sjížděli Vltavu, byli jsme taky na Rábí a mohu říci ,že v této oblasti skvěle vaří u vodáckého kempu Pískárna v restauraci U Vikinga. Lepší kynuté ovocné knedlíky jsem nejedla. V nabídce byly i hranolky a smažák, ale i klasická kuchyně, ale ta byla – poctivá a chutná! Ale my se šli „najíst“. Já to mám nastavené takto – je zde spousta pokladů -historické, kulturní, kulinářské – ale musí se hledat. A kdo hledá, najde. Nadávat umí každý, obzvlášť, když se od člověka očekává vlastní iniciativa.

Milá Alo, taky nemyslím, že je to o tom, zda napíšu „nažrat“ nebo „najíst“.Nějak jsem z toho článku nabyla pocit, že autor prostě vyjel na výlet a teď objeví všechny nej restaurace a hospody a vše bude O.K. A když to tak není, tak si zanadávám na český národ a ujistím se v tom, že tu nic nefunguje, Možná máme jako rodina štěstí a do cesty nám padne většinou dobrá hospůdka. Taky můžu všechny ujistit, že dcerka si stejně všude dá kuř.řízek s hranolkama, ale já, manžel a taky i syn už hledáme v jídelním lístku a když se nám něco nezdá, tak prostě změníme lokál. A hlavně je to o úhlu pohledu. Byli jsme i v Dětěnicích – najedli jsme se, to nepopírám, ale chyběl mi takový „domácí“ přístup. Přišlo mi to strašně komerční, i když pivo bylo opravdu vynikající.
Nemám zkušenosti se špičkovými pražskými restauracemi, na dovolené opravdu chodíme jen do obyčejných hospod, ale nečekám zázraky a potom si užíváme, když narazíme na dobrou kuchyni. (Hodně se pozná při „prvním nasátí do nosu“- buď cítíte jídlo, nebo přepálený olej – je jen na nás, zda zůstaneme, nebo putujeme dál)

Ala: doufám, že v tom hodně pomůže scuk, až se rozjede a zaplní dalšíma podnikama. A jinak jsem čím dál tím víc přesvědčenej, že je to o zkušenosti – bohužel většina restaurací u nás je mizerných, ale opravdu se najdou i velmi dobré a když se člověk trochu zamyslí, může většinu těch mizerných odfiltrovat – dobře se to dělá třeba už podle jídelního lístku (měl by být stručný a hlavně dávat smysl – na ten se stačí podívat a spousta restaurací se rovnou diskvalifkuje buď nepromyšleným jídelákem, nebo třeba přístupem obsluhy, prostředím.

15: K prvnímu bodu (optat se místních) jsem bohužel v ČR velmi skeptickej. Tedy pokud nejde o kamarády, který znám a o kterejch vím, že dobrou hospodu poznají…

19: Díky za reakci, chápu, chápu! Moje připomínky byly šmrncnuté zkušenostmi i odjinud, než z Čech.
Optáním nikdy nic člověk nezkazí, odpovědi však nutno filtrovat.
Fronty jsme zažili spíš jinde (Paříž, Whitby), nikdy jsme nelitovali.

Katův šleh, prsíčka hraběnky a infantilní zdrobnělinky jsem kritisoval snad už od své první návštěvy Staré Vlasty v prosinci1989. Že přetrvávají, mě vůbec netěší.

Třístránková menu místních vyvařoven, nevyžádaná, mám v poště tak dvakrát týdně. Umím číst mezi řádky, redukovat na prvky. Slyším dveře mrazáku a zvonek mikrovlky.

Proto můj závěrečný bod, ať už jste kdekoli vydáni na pospas veřejnému stravování: Chce to z p…e kliku! :-))
(A solidní imunitní systém into the bargain.)