Sezóna lišek

Píšete vy…

Mám přítele vídeňáka. Lépe řečeno rodilého vídeňáka, co rád dobré jídlo a pití. Jezdím často do Vídně, a tak mám možnost srovnání. Ve Vídni mi chutná. Nemluvím teď ale o vídeňském řízku. Miluju zdejší polévku s celestýnskými nudlemi, karbanátek s bramborovou kaší a k tomu hlávkový salát se sladkokyselým nálevem. Na závěr se nacpu ještě palačinkami s povidly, posypanými mákem. Vše zapíjím vychlazeným zeleným veltlínským nebo si dám sommerspritz, co jemně perlí v orosené sklenici. Na stole je bílý čistý ubrus, v restauraci vyvětráno, obsluha se usmívá.

Teď je sezóna lišek – jako předkrm si můžete dát míchaná vajíčka s liškami, rizoto s liškami, lišky na smetaně, lišky na tisíc způsobů. Restaurace se mezi sebou přednánějí, která přijde s originálnějším receptem. To není všechno. Minulý měsíc byla sezóna meruněk, meruňkové knedlíky na všechy způsoby, meruňkové marmelády v luxusním balení u všech pokladen, meruňkové koláče a melánž. Za dveřmi je sezóna dýní. Dýňové oleje, semínka, polévky, a tak dále. Vždycky je sezóna něčeho. Pravidlo je jenom jedno. Musí to být něco, co je produktem rakouských zemědělců v daném období.

Je mi to líto. Je mi to líto, protože to, co tady (rozuměj v Rakousku) jím, je vlastně babiččina (česká) kuchyně, kterou bohužel v našich (českých) restauracích, v takové kultivované podobě postrádám. Tak moc bych si přála, aby mi český číšník řekl „ano velmi rád“ a běžel pro objednávku do kuchyně, abych si sedla ke stolu s bílým ubrusem a mohla si objednat v „sezóně“ říční ráčky v koprové omáčce s rýží. Je mi to tak líto, co se stalo s naší kulturou stolování za poslední půlstoletí. A přitom by stačilo tak málo. Podívat se k našim sousedům.

Reklama

Komentáře

Cestuji pracovně po celé republice. Ano, máte pravdu, že v našich restauracích pomalu mizí klasická česká (nebo c.k. ?) kuchyně. Místo klasiky jsou to samé rádoby pizzy, „čína“ nebo jinak rádoby světová jídla. Kolikrát mi přišlo po jídle na mysl, že vyrazím do dochyně se přeptat, z jakého že to důvodu zkazili tak dobré suroviny … Najdou se jistě také vyjímky, bohužel je jich málo. Občas se zamýšlím nad stavem našich restaurací. Myslím si, že za spoustu věcí si můžeme jako potenciální hosté sami. Naschvál si v klidu sedněte a sledujte, co si lidé objednávají. Bohužel preferujeme cenu a množství nad kvalitou, co největší porci za co nejméně peněz. Kolik lidí si v běžné restauraci objednává předkrm, hlavní jídlo a moučník? Český národ je z velké části, podle mne, bohužel nakažen nemocí, která byla a mnohdy ještě je přenášena závodními jídelnami – hlavně co nejvíce na talíři, ať neremcá, ať co nejdříve vypadne a jde zase pracovat. Bohužel zatím spousta provozovatelů (neříkám že všichni) preferují zisk před spokojenými a vracejícími se zákazníky.

To je taky trefa. Někdy si myslím, že jsem jediná, kdo si stěžuje a tady jsem konečně našla někoho, kdo mi ROZUMÍ! Problém je v tom, že když si někde v restauraci stěžuji (to už musí být, protože jsem dost nebojácná) a číšník evidentně nechápe o čem mluvím, tak začínám propadat beznaději a ptám se, kolik generací potřebujeme ještě po revoluci k tomu, abychom z jídelních lístků odstranili zapečené stejky s broskvemi a sýrem, ďábelské tousty a katův šleh. Já vím, to už je opravdu drsný jídelní lístek. Není to tak všude. Kdyby měl ale někdo typ na dobrou českou restauraci v Praze, prosím dejte mi vědět, určitě bych se tam ráda podívala.

Možná je to jen autosugesce, ale stejně: když jsem si první večer o dovolené v Itálii v nějaké velmi obyčejné hospodě objednával jako předkrm uzené řezy z lososa a k tomu místní Vermentino (pravda, lahev za 8 Euro, to se to rozhazuje), měl jsem dojem, že i číšník z toho má radost, a co teprve já, když jsem za chvíli zjistil, že se ten losos k Vermentinu fakt hodí… ale zůstal ve mě dojem, že to číšník schválil a tak nějak si nás považoval (i když, pravda, to byl ode mě šťastný výstřel do tmy) … často jsem měl dojem, že restaurace jsou rodinné podniky a číšníci tam mají poslání o dost podstatnější než jen zabíjet čas a škubat kaštany.
Příští týden se vypravím na lišky!

Už automaticky upozorňuju přišedší cizince, ať si chování českých číšníků neberou osobně, alébrž jako místní kolorit… Je to škoda, pokud ovšem v mizivém procentu případů narazím na usmívající se obsluhu, je to svátek.

Nu, ne že bych chtěla vyzdvihovat do nebes přednosti českých číšníkův, ale právě jsem se vrátila ze Španěl, kde jsem vyzkoušela poměrně dost restaurací. Nejpříjemnější (doopravdy!) byla starší dáma s neúplným chrupem, která pracovala v jakési podivné restauraci zaměřené na turisty, ale podávající místní kuchyni trochu „vývařovním“ stylem. Jinak jsme měli tu čest se setkat s nejrůznějšími typy od „jistě, rád“ až k princům a princeznám, kteří neváhali pozdvihnout své obočí a ušklíbnout se, když jsem jim sdělila, že dvě minuty od obdržení lístku nejsou na rozhodnutí dost, jelikož musím svému muži přeložit, cože se to skrývá pod jednotlivými španělskými nebo katalánskými názvy (ano, i to jsem zažila – a věru nepochopila). Protivní číšníci NEJSOU naše specialita…

Souhlasím s autorem a nejedná se pouze o Rakousko. Každý nárad, každá kultura, by si měla hlídat co mají v sobě zakořeněno- o gastronomii to platí dvojnásob. Na druhou stranu jsou národy, kde je jen dobře, že jsou neustále obohacovány jinými kuchyněmi.
Nicméně k české otázce. Setkal jsem se s několika případy, kdy měly osoby chuť vytvořit něco, kde by se nabízely tradiční pokrmy. Bohužel naše kuchyně je vždy trochu složitější na přípravu a tudíž musí splňovat daleko přísnější požadavky na hygienu, prostory atd. Celkově je to o financích. (v Rakousku atd. je přeci jen finanční hledisko o něco veselejší).
Ale nejsem skeptik- dávám tomu rok maximálně dva. Navíc vlaštovky již i u nás jsou ( a jak se říká- vlaštovka k vlaštovce sedá, nebo je to vrána?,).
Přimlouval bych se tedy za sekci na webu- záchrana české gastrokultury- jen aby nezůstala prázdnou.
Zdraví typische tchechiche balvan

Domnivam se, ze nejhorsi situace je v hlavnim meste. Tam je vetsina restauraci (hlavne v centru) zamerena na cizince a cechy chteji mit rychle za sebou. Dal od Prahy se situace zlepsuje, zakazniky si vic vazi, nebot jich neni az tak moc.
Tuhle jsem byl nekolik dni v Cervenem Kostelci a z urovne obsluhy mistni hospody u divadla jsem byl naprosto nadsen (proto jsem tam zavital celkem asi 10×). Vyjimky se najdou…

Názory na příčiny české gastronomické mizerie se různí, nesporné je pouze to, že čtyřicetiletá totalita důkladně vymýtila
kulturu z kuchyně. Jak v hlavách hostů, tak pracovníků. Po sedmnácti letech se najdou podniky se slušnou obsluhou, která
ale z kuchyně servíruje ty stále žalostné výrobky s velkou oblohou, jakoby nebylo možné se vrátit k tradičnímu pojetí ku-
chyně, o nových trendech nemluvě. Kromě několika vetšinou ho-
telových restaurací v Praze, po jedné nehotelové v Brně a Mariánských Lázních, se v Čechách nedá o jakékoli úrovni mluvit. Přitom jsou tyto výjimky až na ceny ještě od vyšší evrop-
ské velmi vzdáleny. Kuchaři musí do světa, není se možné vymlouvat pouze na nemajetné hosty, ale nabízet jim třeba českou kuchyni na úrovni současné rakouské. To se ale nenaučím tady, od koho? Vím, v jakém stavu byla německá
a rakouská gastronomie v sedmdesátých letech a dnes jsou
úplně jinde. V bavorském městečku kousek za Rozvadovem
vaří pan Burkhard regionální kvalitu o které tvrdím, že v Praze
ji za podobné ceny nemohu najít. Při tom tu jednu hvězdičku
v Michelinu asi nikdy nedostane, restaurace si totiž na nic nehraje, její síla se nachází na kulatém talíři a nikoli na šišaté míse plné laciné nakrouhané, neochucené zeleniny s nějakou
otřesnou minutkou. Musíme doufat…

Co vy na to?

nepovinný, ale díky němu máte obrázek (jak?)