Rubrika: Pomocníci v kuchyni

Nesnášim rukodělnou keramiku. Buď bývá nechutně pomalovaná, nebo je naštelovaná do tvarů, které můj estetický procesor není ochoten akceptovat. Potterofob s averzí na ornament a květnatý font…

První příspěvek v devítce a už abych bruslil z nemožně nastraženého titulku! Pěkně nám to začíná. Máte pánve? Vaříte v nich? A znáte své (jejich) dno? Pojďte… ;)

Špatně snáším vymýšlení dárků a vždycky nakonec koupím šílenou kravinu. Tentokrát jsem pořídil tzv. kravinu designovou. Ještě předtím, než odsviští na oslavencovu poličku, kde zapadne prachem, jsem vám ji vyfotografoval…

Čili kafe, vietnamské kafe! Aneb jedno malé zastavení u kávotvorného úlovku z vietnamské tržnice a ukázka typické přípravy silné sladké kávy…

Sklo Riedel jsem vám ukázal nedávno. Nyní se podíváme na speciální Riedel degustaci, kterou pořádalo české zastoupení minulý týden. Cílem prezentace bylo odpovědět na otázku – vnímáme víno odlišně při použití různých sklenic?

Degustace se konala v prodejně Riedel ve Slovanském domě minulý týden ve středu, ve složení cca 10 hostů. Musím pochválit organizaci – vše perfektně uspořádáno a zajištěno, odlivky, plivátka, sklenice i rozlévání vzorků.

Degustaci řídil pan Robert Friede, který nám dal základní info o Riedelovkách a odprezentoval vlastnosti na celkem pěti párech vzorků a sklenic:

• Riesling
• Chardonnay
• Burgundy
• Bordeaux
• Cognac Hennesy

Obrázky a parametry sklenic najdete např. u řady Vinum, korespondující vzorky vín viz. moje obrázky a koňak zde. K dispozici byla i referenční levná noname sklenice a standardní obří koňakovka.

Rozsahem degustace i počtem vzorků jsem byl ze začátku sice dost zklamaný, ale velmi dobrá volba vzorků to nakonec zachránila. U všech vzorků vína byly zejména ve vůni zcela zřejmé rozdíly, které trkaly i mou chabou senzoriku. V chuti už byly rozdíly jemnější. U každého páru bylo navíc dobře vysvětleno v čem spočívají rozdíly a proč se víno jeví jinak. U koňaku mě bohužel nepřesvědčili. Je to možná tím, že nejsem fanda. Noname sklenice byla vybrána velice dobře, všechna vína se v ní jevila jako mírně ochuzená.

Proč to kouzlo tvaru sklenice funguje? Zjednodušeně řečeno je to jen pár hlavních faktorů:

• výška sklenice – aromatické látky tvoří ve sklenici vrstvy; u každé odrůdy chceme, abychom měli nos zatrčený právě do vrstvy, ve které se odrůda ideálně projevuje
• objem sklenice – intenzivnější vína potřebují víc prostoru, aby se plně rozvinula
• velikost horního otvoru – jakou umožňujeme výměnu vzduchu sklenice vs. okolí, můžeme o něco pozdržet nejtěkavější aromatické složky
• tvar a úhel sklenice u okraje – ovlivňuje pod jakým úhlem pijeme ze sklenice; sklon hlavy spolu se špulením rtů ovlivňuje, do který partií jazyka pustíme největší porci jednoho loku/srku → ovlivnění chuti
• + řada dalších faktorů, o kterých nemám ani potuchy… ;)

Tady je podrobnější text přímo od Riedela – Shape and Pleasure.

Cena degustace byla 290,– Kč s tím, že jste měli možnost neplatit nic při zakoupení vína z jejich sortimentu. Od akce jsem čekal širší rozsah a více vzorků/sklenic. Sortiment skla Riedel přeci jen neobsahuje pouze pět sklenic. Prezentace měla občas hluchá místa, ve výkladu se přeskakovalo nesystematicky tam i zpět, část informací chtěl přednášející alibisticky přehodit do oblasti „Ptejte se…“ Celkově ale prezentace dávala smysl, vzorky byly vybrány dobře a myslím, že i pro úplně nezkušeného milovníka vína by byly rozdíly zřetelné.

Pro zažehnání dilematu se vstupným, jsem se raději vykoupil lahvinkou příjemného Sauvignon blanc. Udělal jsem dobře! ;)

Alternativy

Za krátkou dobu, co se o Riedelovky zajímám jsem narazil na dva pěkné tipy. Věřím, že budou k užitku:

• Vinum Bonum Valtice – možnost nákupu skla Riedel za ceny nižší i o několik stovek za sklenici než v Pražském Ad Vivum
• Spiegelau – alternativní značka na srovnatelné úrovni za příjemnější ceny, těším se na bližší seznámení

Pokud se zajímáte o víno, dříve či později vám někdo začne šermovat před obličejem sklenkou Riedel. Ty jsou děsně drahé a jeden kousek stojí v průměru několik stovek a více. Na druhou stranu jsou zcela výjimečné a podněcují zvědavost. Totiž – cuketčí zvědavost!

Historie firmy Riedel

Začneme trošku nezvykle u historie firmy Riedel, protože tentokrát to stojí opravdu za to. Rodina Riedelů vyrábí sklo od roku 1756 a její současný šéf Maximilian Josef Riedel je již jedenáctou generací v řadě!

Ridelové žili a vyráběli sklo v Česku skoro až do konce 2. světové války. Po celou dobu jejich působení byli známí široko daleko a platili za jedny z nejlepších sklářů ve střední Evropě. V průběhu války změnil Walter Riedel celkem čtyřikrát občanství, na konci ho pak odvlekli rusáci na nucený desetiletý „kontrakt“. Češi si taky přidali a v roce 1945 veškerý majetek rodiny Riedelů znárodnili.

Walter Riedel se pak po deseti letech vrátil do Rakouska, kde našel útočiště u rodiny Swarovski. Ti mu poskytli útočiště a nezbytné prostředky pro nový začátek. Riedel nezaváhal a vybudoval jednu z nejznámějších sklářských firem na světě!

Příběh jsem vám s velkou pravděpodobností převyprávěl nepřesně nebo chybně, proto pokud vás to zajímá – vyhledejte sami. Jak jen se to všechno někdy může zamotat…

Sklo Riedel

Riedel nabízí mechanicky i ručně foukané sklo na víno. Jako první na světě (1961) začali s konceptem, kdy ke každé skupině vín připravili skleničku se specifickým tvarem a velikostí na míru. To, že tvar sklenice ovlivňuje náš zážitek z vína není novinkou. Riedelové se toho však jako první pořádně chytili a vše rozvinuli do úspěšného obchodu.

V současné době vyrábějí asi deset produktových řad se sklem na víno včetně různých typů dekantérů. V Česku dělá distribuci firma Ad Vivum. Provozují kamennou prodejnu ve Slovanském domě i e-shop. Několikrát do roka pořádají různé degustační akce, občas udělají i prezentaci zaměřenou výhradně na vlastnosti skla Riedel. Na té jsem zatím nebyl, ale hned na příští jsem zapsán a budu o ní referovat.

Nasledují tři Riedel kousky ve stylu – každý pes jiná ves!

Riedel Grape – Viognier, Chardonnay (895,– Kč)

Sklenka z poměrně nové řady Grape, provedení určené pro odrůdy Viognier a Chardonnay. Je vyrobena tak, že celá sklenka je bez jediného švu včetně stopky a podstavce.

Očko vínomila dále upoutá ostrá prohlubeň na dně sklenky, která zasahuje až skoro do stopky. Ta prohlubeň je úžasná pro pozorování barvy. Lom světla víno dole krásně prosvětluje a tím jak se zužuje až do špičky, umožňuje koukat na hodně tenký sloupeček vína. To vám běžná sklenka neukáže, resp. s vínem musíte všelijak zakroutiti, nebo koukat na okraj hladiny.

Odvrácená strana této vymoženosti je velice obtížná údržba (alespoň v mém provedení). Pokud necháte ve sklence víno zaschnout přes noc, špička se špatně vymývá. To samé platí o leštění, kdy to malinkého zoubku ne a ne nacpat utěrku. Pokud vodu necháte ve špičce k odparu, zanechá po sobě neestetický výparek (viz foto). Problém představuje i hodně tenká nožka, která vzhledem k výšce a hmotnosti celé sklenky znesnadňuje pohodlné držení. Vína odrůd Viognier i Chardonnay v ní chutnají skvěle. Míru zavinění sklenice, však ještě nejsem s to rozpoznat…

Riedel „O“ – Pinot, Nebbiolo (370,– Kč)

Těmihle Ó-baculkami bez nožky se uvedl nejnovější z rodiny Riedelů Maximilian. Je to pokus o moderní „trendy“ řešení pro každodenní pití a také tuším, že se jedná o nejlevnější řadu z celé Riedel kolekce.

Baňka má neskutečný objem 690ml a je vyrobena z velice tenkého a lehkého skla. Celý nápad funguje – sklenky jsou skladné, lehce učistotitelné (sic), snáze se s nimi manipuluje a jsou lahodně in pro každého „moderního člověka“. Jediné, ale markantní, negativum je kompletní upatlání skla rukama při pití. Pro mně osobně to celou ó-řadu diskvalifikuje.

Když ale zavřu všechny tři cuketčí oči a rozepnu nozdry do plna, tak mně ta rozlehlá kupole dokáže pěkně zhypnotizovat. Rozlehlá síň plná aromatického koncertu… ááále upatlaná ;)

Riedel Vinum – Tasting Glass (730,– Kč)

Degustační sklenice ze základní řady Vinum, která by měla být ekvivalentem degustační sklenice I.N.A.O.. Z celé trojky se mi líbí nejvíce, protože je opravdu do detailu promakaná a přináší do degustační nudy normovaných sklenic vtipné inovace.

Především je to sklenice pořádná o celkovém objemu 420 ml. Pokud vás tedy soused degustátor popíchne svojí tenkostěnnou sklenicí, můžete kontrovat kalibrem o třídu vyšším a chrstnou mu ten ryzlink do obličeje s mnohem větší hybností. Na fotce vidíte srovnání s degustační sklenkou O.I.V., se kterou se v ČR setkáte asi nejčastěji. Kromě bojového nasazení má větší objem umožnit i snazší rozvinutí vůně vína.

Další inovací je dutá a tlustá stopka, do které se vejde přesně 20ml vína. Přesné a konzistentní dávkování tedy není problémem a pokud jde o větší objemy, nebo dražší vína, je to výhodou. Dále je tu tvar sklenice, který umožňuje smočení co největšího povrchu sklenice zvláštním chvatem, kdy sklenku otočíme do horizontální polohy a pěkně s ní otočíme kolem své osy. Pokud jsme si nalili přesně 20ml, neměli bychom se polít a mělo by se nám dostat maximálního využití vnitřního povrchu sklenice. Pro roztržité cuketky to ale moc není, při tomto způsobu jsem totiž skoro vždy ucvrnknul. Asi to ještě nemám natrénované! ;)

Další fintou je masivní podstavec se zahnutým okrajem, který umožňuje naprosto komfortní držení celé sklenky (nahoře držíme jen palcem, dole podpíráme zbytkem prstů). Tohle se mi moc líbí! Při pokročilejších fázích degustace je potřeba ke sklenici silně přilnout, popřípadě využívat její vlastní gravitační pole.

Degustační sklenka od Riedla je pěkná hračka pro kluky i holky, co si rádi hrají s vínem. Praktická, robustní, ale nevylučuji, že mě po pár týdnech přestane bavit…

Závěr

Jak vidíte, každá ze sklenic má své pro a proti – u všech Riedlovek však zůstává vysoká cena. Stačí jediný nešťastný ťukanec ve dřezu (či babička čiperka při nedělní hostině) a pár stovek je v háji. Buď na to musíte mít peníze nebo nervy. Na druhou stranu – pokud jste zvyklí za víno utrácet, nějaká to stovka navíc za kvalitní servis vás nezabije.

Také jsem zapomněl u jednotlivých modelů zmínit jednu věc, možná nejdůležitější – všechno to sklo od Riedla je neskutečně krásné! Elegantní linie, špičková práce s odleskem světla a důmyslně tvarované baňky. Obrázky na webu jsou pěkné, ve skutečnosti (ve vitrínce) jsou však ještě svůdnější! Pokud rádi podléháte kráse a milujete víno, máte problém. A ten problém se jmenuje Riedel! ;)

Otázka na pro vás je dnes jednoduchá. Z čeho nejraději vychutnáváte víno? ;)

Hlásím novou šialenou zálibu – exotické kávovary! Dnes vám představuji vakuový kávovar Santos od dánské firmy Bodum, který se v nezměněné podobě výrábí již od roku 1958.

Bodum Santos

Kávovar z borosilikátového skla se skládá ze svou nádob a plastového filtru na pružince. Princip je prý sice jednoduchý, ale pan Cuketka je z toho dokonale jelen čili zvěřina. Přítomným fyzikům-technologům tedy nechávám volné pole v komentářích :) Jak proces kávovaření co nejjednodušejí popsat?

• do dolní nádoby dáte vodu, do horní zajistíte filtr a nad něj kávu
• jakmile voda začne vařit, postupně je vycucávána nahoru ke kávě
• když je většina vody vycucnuta, odstavíte celý kávovar z plamene
• káva se potom sama nacucne zpět, přičemž se přefiltruje
• et voilá! (jaki říká, jsem jelen)

Nebojte mám to všechno na videu i na obrázcích. Projedeme si to ještě jednou názorně. Nejprve spodní nádoba, do které se dává voda. Na obrázku sice nevypadá, ale je to macek (1l). Optimální množství (tak, aby byla co nejlepší) pro tento kávovar je 6 až 8 šálků. K nádobě je napevno přidělaný plastový držák, který usnadní rozlévání kávy. Dodávají k tomu i malinký vršek na zakrytí.

Tohle je druhá nádoba, do které přijde filtr a káva. Tahle nádoba má děravé dno, které přechází v dlouhou skleněnou násosku. Právě touhle násoskou s gumovým límcem, voda i káva cestuje.

Kávu je samozřejmě před zpáteční cestou nutno přefiltrovat. K tomu slouží tento důmyslný filtr, který se položí na dno první nádoby a zajistí se pružinkou a háčkem v násosce. Ten řetízek na konci je tam proto, aby se dalo dosáhnout na háček skrze násosku.

Všimněte si toho dokonalého nápadu. Káva je filtrována v těchto zužujících se rýhách. Ty jsou opřeny o dno horní nádoby, příslušný tlak zajišťuje pružina s háčkem. Mezi sklem a rýhami se tak protlačí pouze čistá voda/káva. Lógr nemá absolutně šanci.

Tady vidíte filtr zajištěný v první nádobě, která je tímto připravena k použití.

Stačí ji pouze zasunout do dolní nádoby. Nic není potřeba šroubovat! Gumový límec kolem skleněného válce začně sám těsnit, jakmile se v dolní nádobě vyvine podtlak.

Nahoru už stačí jen přidat kávu přiloženým dávkovačem (á 7 g) a jde se na věc. Kávovar se normálně dává na sporák, já jsem ale kvůli natáčení i focení použil lihový hořák a stojan z fondue setu.

Vaření zabere cca 10 – 15 minut, záleží na objemu. První fáze probíhá docela v klidu – voda nic moc nebublá a už za chvilku se začne nehlučně tlačit skrze skleněný válec, přes filtr, nahoru. Na začátku to nahoře vypadá asi takhle.

Na následujícím videu je už pokročilejší fáze, kdy je už většina vody nacucnutá nahoru. V této chvíli začíná kávovar pěkně pochrchlávat a snaží se dostat poslední zbytky vody nahoru.

Nahoře vidíte louhující se kávu, dole násosku ponořenou do bublající vody. Na videu lze krásně rozpoznat stoupající vodu. Násoska je cca 2 cm nade dnem nádoby, což zmanemé, že dole vždy zůstane určité množství nenasáté vody. V návodu píšou, že je to kvůli tomu aby nádoba při zpětném násátí přefiltrované kávy nepraskla. Vzniklá káva se tedy naředí a tomu je potřeba přizpůsobit dávkování. Optimum je 6 – 8 šálků, kdy je naředění ideální. Z množství pro 1 – 3 šálky moc dobrou kávu nedostanete, od 4 – 5 to už docela ujde. Šestka a víc je pak už úplně dokonalá :)

Následuje druhé video, které zachycuje konečnou fázi. Celý kávovar sundám z plamene a ihned přesunu na plastový držák. Káva se po několika sekundách začne přečerpávat seshora dolů a vaše návštěvy mohou odstartovat valení svých bulviček ;)

Takhle vypadá finální stav. Horní nádoba se přesune na speciální držák, z dolní nádoby se stane konvička pro servírování. Údržba je velice jednoduchá – vše stačí pořádně propláchnout vodou. Filtr je možno používat prakticky do nekonečna.

Vakuový kávovar poskytuje velice jemnou kávu, která dává vyniknout obzvlášť plnému tělu (tedy za přepokladu, že káva nějaké to tělo má). Obecně se doporučuje pro etiopské a středoamerické jednodruhové krávy (např. Sidamo, Santos, Guatemala Antigua), což musím potvrdit. Směsi na espresso lze také, ale není to ono. V poslední době Santos pužívám vždy při první ochutnávce kávy, na rozdíl od sporákového strojku na espresso nebo klasického espressa, dává tahle metoda větší prostor (a čas) všem chutím a vůním – není to taková jednorázová pecka mezi oči. Ideální uvařit ráno a potom ohřívat a vychutnávat celý den…

Dostupnost

Tento kousek je z prodejny Bodum ve Švýcarsku (70 CHF tj. 1250,– Kč). Do Česka dováží výrobky Bodum firma Potten&Pannen, aktuální cena je cca 1500,– Kč. Kromě firmy Bodum existují ve světě i další výrobci, ale zatím jsem od nich nic neviděl.

Máte-li někdo tip, kde v Česku sehnat, sem s ním! Stejně tak mě zajímá, jestli máte někdo zkušenosti s něčím podobným? Je to spíše taková zvláštnost, ale přeci jen jsem zvědavý… ;)

Typicky zimní klasika z Francie určená pro všechny, kteří potřebují doplnit energii nebo jen příjemně prohřát svůj zmožený organismus (jako já). To vše spolu s předváděčkou mého nového čtyřkilového miláčika…

Recept na pot-au-feu čili hrnec na ohni

Pot-au-feu je jeden z nejsnadnějších a neefektnějších zimních pokrmů, které znám a podle mého dokáže potěšit úplně každého. Nejvíc ale vždy potěší všechny promrzlé běžkaře, sjezdaře a prknaře s špičatýma nudlema u nosu. Taky všechny chřipkaře, rýmaře, průduškáře, obyvatele velkých měst i obyvatele menších vesnic (Praha, Brno, Ostrava atp.) – zkrátka potěší každého! Pot-au-feu je obrovský hrnec plný vařeného hovězího masa různých druhů, dále voňavého a správně okatého vývaru a spousty do měkka uvařené slaďoučké zeleniny.Co všechno budete potřebovat?

• hovězí maso (kližka, hrudí, atp. je dobré když tam máte i pořádnou kost!)
• mrkev (dávám moc, moc a hodně)
• celer (dávám jen trošku – nechci, aby mi svítila cuketka)
• kapusta (většinou vynechavám anebo dávám růžičkovou)
• pórek (pořádný macek, na půl podélně)
• cibule (dávám dvě celé, na pólech s 8 zářezy do kříže)
• česnek (dávám opravdu hodně, minimálně 1 celá palička)
• brambory (vynechávám)
• tuřín (vynechávám)
• bouquet garni (svaze bylinek, tradičně je to tymián, petržel a bobkový list; tymián vždy vynechávám)

(Pozn. variací pot-au-feu jsou tisíce. Přidávají se různé druhy masa (vepřové, kuřecí, jehněčí), klobásky, morkové kosti a další druhy zeleniny. Tím, že je recept ohromně snadný, je jeho svádění k variacím obrovské. Určitě podlehněte a zaplňte si hrnec podle své ctěné velechuti ;)

Postup je následující:

• umyté maso vložte do hrnce do studené vody
• přiveďte k téměř neznatelnému varu (těsně pod jemné bublání)
• udržujte maso v tomto stavu cca hodinku
• na povrchu odlovte lžící všechny ty ošklivé věci
• přidejte umytou, oloupanou zeleninu v celých kusech
• vařte sub-bublinkárním varem do své uplné měkkosti
• (samozřejmě nezapomeňte přiměřeně okořenit a osolit!)

Servírujte nejlépe vše na jednom velkém předehřátém nebo vyhřívaném talíři, maso nakrájené na přiměřené kousky a vývar samostatně v miskách. Finální foto bohužel nemám, celý můj sobotní pot-au-feu podlehl známému foodblogerskému syndromu opozdilého fotografa. Francouzi podávají pot au feu s hrubozrnou mořskou solí Fleur de sel a s horčicí. V tomto se s nimi vůbec nemusíte přít a můžete se k nim klidně přidat.

Tip: pokud se vám zdá vývar příliš tučný – dejte ho ven za okno a počkejte až zchladne. Ztuhlý tuk potom snadno vylovíte a pro své hubnoucí hosty celý pot opět rozehřejete…

Litinový hrnec se smaltem

Pot-au-feu můžete samozřejmě udělat v jakémokoliv větším hrnci (klidně i v těnkostěnném velkém kastrolu), tradiční nádoba na přípravu je však velký litinový hrnec. Ten já nikdy ve výbavě neměl, až letos a tak jsem na něj byl moc zvědavý. Zatím jsem v něm kromě pot-au-feu stačil vyzkoušet několik různých receptů a můžu vám rovnou říct, že jsem z něho naprosto nadšený!

Jedná se o poměrně zdařilou ikejáckou variaci (1190,– Kč, made in france) na klasický model od La Creuset (3590,– Kč, na ten si taky brousím chrup!). Celý hrnec je vyrobený z litiny (váha 4,1 Kg!), která je na všech vnějších plochách smaltována. Od La Creusetu se mírně liší designem a materiálem úchytky na pokličce, kde je místo tepelně odolného plastu zvolena litina (což se mi zdá IMHO jako lepší nápad).

Výhodou litiny je, že perfektně přenáší a rovnoměrně rozvádí teplo. Kromě toho je litinový hrnec nesmírně odolný a všestranný. Můžete jej používat na sporáku (ohni) i v troubě – snese úplně všechno. Jediné na co je potřeba si dávat pozor je, aby vám litina nepraskla při náhlé prudké změně teploty (např. rozpálený hrnec politý studenou vodou).

Hrnec je vybaven masivní pokličkou ve stejné tloušťce materiálu jako zbytek hrnce. Těžká těsnící poklička tady představuje hlavní fintu celého hrnce. Výborně rozvádí teplo a tím, že dost dobře těsní (trošku páry samozřejmě uniká), umožňuje vytvořit uvnitř hrnce perfektní atmosféru pro šťavnatá, do měkka a s maximálním zachováním chutí připravená jídla. Pokud používáte Remosku, tak toto je něco obdobného.

Zespodu je poklička vybavena takovýmahle srandovníma ťuplíkama. Kdo mi poví, na co jsou dobré, dám mu pětikorunu ,) Samotnou kapitolou je drsný černý povrch, u kterého jsem se ze začátku bál, že se na něho bude chytat úplně všechno. Poprvé se moje obava vyplnila a vytvořil jsem nádherné zuhelnatělé variace. Podruhé už se přichytilo jen pár malinkých místeček a od té doby se chová jako úplné zlatíčko a nechytá vůbec nic. Kromě toho, i když se teď úplně do čista vydrhne, stále si udržuje příjemnou vůni jídla.

Litinový hrnec je ideální na všechny dvojbojové disciplíny, kdy je potřeba něco např. trošku osmahnout a potom dodusit/dopéct v troubě. Zrovna dnes se mi s ním podařilo připravit mého nejlepšího moravského vrabce v životě. Nejprve na sporáku udělat základ z cibulky (česneku a kmínu) a zacelit maso (bio bůček a plecko z farmy Sasov!). Potom zalít vodou a už v troubě, s přiklopenou poklicí, vydusit do fantastické měkkosti. Nakonec jsem pokličku odklopil a dopekl do zlatova. Bez přesných časových intervalů, naprosto intuitivně – snová zálěžitost! Na klasickou českou kuchyni jsem dosti levý, proto úspěch přičítám výhradně svému novému hrnci ,)

Jestli máte vy osobně nějaké další oblíbené recepty vhodné pro litinu, nebo máte zkušenosti s tímto typem nádobí – napište mi prosím do komentářů! To samé platí i pro pot-o-fé ;)

Výrobkům od Tescomy zrovna moc nefandím, ale tentokráte jsem docela příjemně překvapen. Představuji tedy nejnovější výběžek zvědavosti pana C. – tepločivé vysoceodolné čidlo z nerezové oceli Graaadius!

Jakou teplotu má voda, kterou chceme zalévat vzácný čaj? Na jakou vnitřní teplotu jsme upekli pečínku? Má naše lázeň na roztavení zkrystalizovaného medu pod 40 stupňů? Přesně tohle jsou otázky, které mě v poslední době čím dál více zajímaly. Nelenil jsem a zaběhl jsem do svého oblíbeného multivybaveného železářství, kde mi poradili tento relativně všestranný, i když ne úplně všemohoucí teploměr Gradius od české firmy Tescoma.

Teploměr (bimetal) je vyroben z nerezu a je dodáván spolu s nasouvacím ochranným obalem s klipsou (také z nerezu). Musím říct, že konstrukce je poměrně odolná a velice dobře se udržuje (stačí vždy jen pořádně otřít hrot sondy). Teplotní rozsah je od 0 do 100 stupně Celsia s příjemně rychlou odezvou cca 10-15 vteřin na přehledné stupnici (průměr cca 3cm). Měří se pomocí špičaté sondy (délka cca 15cm), kterou není problém zapíchnout do koláče, masa nebo jen tak ponořit do vody nebo do jakékoliv jiné kapaliny.

Jedinou nevýhodou je omezený teplotní rozsah a nemožnost použití v troubě. Do té si plánuji pořídit tuto truoběodolnou variatu ze stejné řady, nebo ještě lépe teploměr jiné značky s možností zapíchávací sondy na teplovodivém drátku. Něco jako tenhle z Ikeji, ale analogový (nesnáším baterky ;)

Tímhle výrobkem si u mě Tescoma trošinku vylepšila reputaci a pokud se teploměr vzápětí samovolně nerozpadne (nebo nezačne uvolňovat olovo) udrží si mnoho kladně nabitých cuketek. Pro všechny puntičkáře a tepločivé šťouraly nezbytná záležitost. Ani Celsiuš tak nepřijde nazmar!

Minulý týden dostal pan Cuketka svůj první fandovský dopis od věrné čtenářky. Nebyl to dopis ledajaký, byl to totiž dopis s dárkem! Dvě designové skleničky firmy Bodum s dvojitou stěnou a k tomu záhadná zelená tekutina…

Ústně (ručně?) foukané sklo řady Pavina od firmy Bodum (mimo jiné vyrábějí i tohle!) získalo hned troje ocenění – Materialica Design Award 2004, The international iF Product Design Award 2005 a The reddot design award 2005. Skleničky jsou vyrobené z velice lehkého borosilikátového, které je uspořádáno do dvou vrstev. Díky této izolaci (tuším že to není vakuum) udrží horké i chladné nápoje déle pitelné (neměřil jsem to). Vyrábí se v různých velikostech od těchto nejmenších až po velké sklenice na pivo.

Vedle toho, že jsou sklenky samy o sobě naprosto geniální, jedná se také o klasický „conversation starter“ s mocným „WOW efektem“ ,) Tahleta nejmenší verze pojme právě jedno espresso nebo většího panáka, které pokud takto naservírujete svým hostům – nebudete stačit sbírat z podlahy vypadlé oči z ďůlků!

Na obrázcích vidíte tajemnou a překrásně sametově zelenou tekutinu, která byla také obsahem balíčku. Uhodnete o co se jedná? Napoví vám líně se lesknoucí zelenkavé odrazy?

P.S.: ještě jednou díky! ;)