Rubrika: Archiv strana 5

Zvednete telefon a objednáte si. Kuchař to uvaří, kurýr rozveze a vy si to pak doma sníte. Za dva dny se úspěšně vyhrabete z hromady polystyrénových krabiček se splněným dedlajnem v kapse. Gratuluji, právě jste přežili svůj první záchvat take-away syndromu…

Jerry's

V současné době je v Praze (a určitě i v celé ČR) hned několik restaurací nebo fást-fůdů, které nabízejí rozvážku jídla po Praze. Z pohledu zákazníka je to vždy takové rozvážení zajíců v pytli na motorkách a autech. Já několik těch zajíců vyzkouším a dám vám tady vědět jak to dopadlo. :)

Zajíc první! V Jerry's nabízejí klikací objednávku přes poměrně komplikované internetové rozhraní nebo přes telefon. Moje registrace i první objednávka proběhla hladce. Do pěti minut jsem telefonicky obdržel potvrzení objednávky s upřesněním dodací lhůty na cca 45 minut. Cena dopravy byla 49,– Kč (v rámci Prahy 6).

Přesně v časovém limitu dorazila sličná delivery girl s igelitkou, která přesně odpovídala mé objednávce – Jerry's cheeseburger (55,– Kč), základní pizza capriciosa (30cm, 125,– Kč + box 10,– Kč) a kuřecí křidélka v marinádě (7ks, 49,– Kč + box 10,– Kč). Jak vidíte na obrázku, balení je téměř ukázkové. Díky transportu v termoboxu se dala teplota ještě tolerovat. Po nafocení jsem ale stejně většinu přihřál v troubě.

Jako první jde cheeseburger na titulce, kterého jsem se za tu cenu trošku bál, přesto příjemně překvapil. Odpovídající sezamová žemle ukrývá pěknou, neprefabrikovanou směs masa, která se zcela jistě dostala do kontaktu s grilem. K tomu spíše nevýrazný plátek sýra, plátek rajčete, okurka, cibule a kečup. Za 55 korunek mě napadá jedno slovo – přiměřené! ;)

Kuřecí křidélka odpovídala deklarovanému počtu (7ks). Byly to horní i dolní kousky, marinované v nasládlé a jen jemně pikantní marinádě, která byla pěkně zkaramelizovaná na povrchu. Potěšila přidaná zeleninová obloha – několik plátků okurky, rajčete, papriky a salát. Podobně jako u burgeru platí – příjemná cena a ucházející výkon.

Pizza byla nejslabší. Úplně základní varianta v českém stylu (sugo, sýr, šunka, žampiony) byla výrazně nedopečená, rozmoklá a korpus byl cítit po těstě. Ono je to sice malá závada, když si ji dopečete sami v troubě, ale pokud byste si ji objednali do práce (nemaje USB troubu), byli byste pěkně namydlení! Další malý mínus jde za chybějící plastovou „židličku“, která by ochránila pizzu v krabici před promáčknutím (což se zrovna tady povedlo).

Celková cena byla 249,– Kč za jídlo pro dvě průměrně vyhládlé osoby. Nebýt nedopečené pizzy byl by to příjemný zážitek. Dodávku i komunikaci zvládli Jerry's na jedničku, burger i křídla byly taky fajn. Vše za poměrně příjemnou cenu, která kompenzuje náklady na dovážku.

Ještě než jsem článek dopsal, už se na skutříku veze další zajíc. Jaké máte zkušenosti s rozvážkou jídla vy? Určitě máte nějaké tipy. Praha, nePraha – šup sem s tym! ;)

Z návštěvy nově otevřeného lahůdkářství v Brně vypučelo tolik materiálu, že jsem sbíral odvahu na jeho zpracování až do jara (viz vánoční stromek na obrázku)! Mezitím se nováček pevně usadil na labužnické mapě Brna, rozšířil sortiment i řady namlsaných zákazníků. Vítejte v Guspe… ;)

Prodejnu sýrů, vybraných masných výrobků a lahůdek Guspe najdete v Kleinově paláci, přímo na centrálním náměstí Svobody. Obchůdek sice zabírá pouze jednu místnost, přesto budete ihned po vstupu senzoricky zavaleni. Po pravé ruce vitrína s nakládanými chuťovkami a uzeninami.

Po levé ruce ještě víc nabitá chladící skříň s desítkami sýrů.

Součástí je i několik polic s doplňkovým sortimentem – španělské olivové oleje, náčiní na podávání sýra, medy a marmelády. Tady to ještě určitě čeká na zaplnění ;)

Sehneme se pod kýty a půjdeme se kouknout do vitrínek!

V době mé návštěvy byla sekce s masnými výrobky hodně probraná, přesto se tam našlo pár exklusivit.

Nakládané sýry, grilovaná a plněná zelenina. Pokud zbožnujete takové ty barevné a voňavé věci utopené v ochuceném oleji – je předem jasné, že tady máte problém ;)

Jeden z bestsellerů – bresaola plněná sýrem. Měl jsem možnost ochutnat a je to zážitek (jedna ta malá rolka = mini svačinka).

Samozřejmě nechybí různé druhy salámů z celé Evropy. Převládají přírodně fermentované a sušené – českou klasiku byste hledali marně.

V obchůdku byli ke všemu schopni dodat relevantní info, a při jakékoliv nejasnosti při nákupu vám bez vyzvání zacpou ústa vzorkem! Dělám si legraci, samozřejmě, že si o ochutnání můžete říct sami ;)

Pan Cuketka je samozřejmě tvor zvědavý a tak si několik kousků nechal vytáhnout na světlo. Nejprve klasická slanina na vaření – italská pancetta (35,– Kč / 100 g). Je to bůček smotaný hezky do rolády, marinovaný a po několik měsíců vyzrálý (většinou není vyuzený). Pancetta se kupuje různě – buď na superjemné plátky k přímé konzumaci, nebo častěji ve větších kusech (silnější řezy). Pancettu si pak doma rozmotáte a nakrájíte na kostky pro vaření (skvělá baze do omáček na pastu!).

Tady obdoba všech chamounů a prosčůtů – alpský speck (68,– Kč / 100 g). Vysušená, masivně kořeněná (většinou hustý obal koření na povrchu) a vyuzená záležitost z vepřové kýty.

Italský reprezentant – prosciutto (89,– Kč / 100 g). Rovněž luvelaj!

U všech těchto lahůdek je klíčové správné nakrájení na plátky. Nevhodné nakrájení sebelepší sušené šunky může resultovat v nerozkousatelný gumový materiál. V Guspe mají na vše tuto respekt vzbuzující mašinu, která nemá s ostrými řezy problém.

Když už jsme u té techniky tak tady další znak profesionálního přístupu majitelů – komputerizovaná váha generující nálepky se všemi údaji včetně přesného názvu produktu. Samozřejmostí je jednostranně folií potažený potravinářský papír.

Skrze balení se už ale dostáváme k druhé části obchodu a tou je paleta světových sýrů.

Jak vidíte, slabší jedinci zvyklí na český eidam, mohou zažít šok.

Desítky sýrů z celého světa. Všechny mají cedulku s názvem, cenou a vtipným vyznačením druhu mléka a vlaječkou.

Myslím, že to není potřeba počítat – ty fotky mluví samy za sebe!

V nabídce sýrů není problém najít i sýry z nepasterovaného mléka. Hodně sýrů jsou světové klasiky, které najdete v jakékoliv encyklopedii, nebo knížce se sýry. Praktickému studiu nebrání vůbec nic – stejně jako u uzenin, tady není s ochutnávkou naprosto žádný problém!

Tento zelený krasavec je jeden místních bestsellerů – zelený sýr Jacobean se šalvějí. Aneb barva prodává. Ta zelená to pravdu není obal, ale skutečná barva sýra! ;) Dostal jsem kousek na ochutnání – šalvěj jasně dominuje chuti, zvláštní zážitek. Asi bych se také na poprvé nechal zlákat.

Další vtipnost – španělská tetilla, čili sýr ve tvaru prsu.

Tohohle macíka určitě znáte, v supermarketu je už ale většinou rozporcovaný na plátky. Tady máte ten mohutně smradlavý komín v celé své nádheře – Fourme d'Ambert.

Nikoliv placatá bábovka s posypkou, ale opět sýr! Kravský Le Vieux Thuil.

Následuje kus, který mi udělal neskutečnou radost – švýcarský Gruyére. Tohle není obyčejná varianta, ale kus, který zrál několik měsíců v jeskyni. Obří kudlu na sýry berte jako bonus.

Není z nejlevnějších (cca 80,– Kč za 100g), ale je to naprostá bomba. Můj osobní favorit z celého sortimentu!

Specialitka – sýrový dortík s lanýži. Není divu, že nese jméno jednoho z největších francouzských legend – J. A. Brillat-Savarina!

Na povrchu budete lanýžky hledat marně, je to jen taková tenká vrstvička uprostřed.

Tohle mi padlo do oka hned – sýr Baguette ve tvaru baguette. Hravé ;)

Své želízka v ohni tady mají i přátelé fondue, raclette a všemožného jiného rozpékání. Klasický raclette sýr ze Švýcarska. Tento jsem měl možnost otestovat doma na rakletovači a bylo to bez jediné chybky! Snad jen si pohlídejte správnou tloušťku nakrájení.

A starý známý smraďoch Mont d'Or :) Před nákupem podobných kousků si raději ujasněte, co s nimi chcete dělat!

Potěšil mě poměrně rozsáhlý výběr španělských sýrů typu Manchego. Poznáte je podle charakteristicky vylisované kůrky. Dobrý poměr cena/výkon.

Nejsem si jistý, jestli jsem omylem nepřibral mezi ty sýry kus omítky. I do takových krasavců se můžete v Guspe zakousnout ;)

Tohle to je můj malý objev. Totiž nevěděl jsem, že ovčí sýry kaškavaly jsou odvozeny ze sýrů ze Sicílie. Originální chráněný název je Caciocavallo DOP. Název i podivný tvar odvozen z toho, že se nechává odkapávat zavěšený v síťce na tyči (nebo koni).

Mňamka s bylinkami.

Francouzský bochánek – kravský sýr Gaperon na bázi podmáslí, jeho historie sahá cca 1200 let nazpět!

Během výroby se do sýřeniny přidává pepř a česnek, je tedy pikantní.

Tohle je jeden ze záchytných bodů, na který se chytá velké množství zákazníků, protože sýr už dobře znají. Osvědčená gouda z Nizozemska – Old Amsterdam. Ten výřez na to nevapdá, ale celé kolo má cca 10 Kg! Po ochutnávce se přidávám k většině – skvostná gouda.

Poslední obrázek je girolka s mým oblíbeným Tête de moine. Čerstvou růžičku ze sýra vám udělají na počkání! Sýr se prodává skoro sám, stačí jednou zatočit a nejkrásnější prezentace sýra je na světě. Je to i taková malá lekce z toho, jak dokáže textura ovlivnit chuť potraviny. Vykrojená růžička je velice lehké a příjemně pikantní pohlazení na jazyku. Ten samý sýr nakrájený např. na kostičky, je úplně o něčem jiném – hrubší, připadá vám najednou tučný, těžký.

Jak sami vidíte, mohl bych pokračovat dlouho – zásoba pochutin je v Guspe téměř nekonečná. Pokud jste z Brna, nebo to máte do Brna kousek, neváhejte. Obrovská encyklopedie plná světových výrobků je vám otevřená. Nezalekněte se množství, v Guspe mají pro ostýchavé speciální ochutnávkovou akci – každé pondělí je připraven vybraný sýr k ochutnání spolu s komentářem (vyvěšeno vždy na webu). O všech novinkách k ochutnání (či zakoupení) pak informují v bulletinu.

Kromě toho není problém v obchodě ochutnat v podstatě cokoliv (na slušné požádání), zasvěcený popis a doporučení jsou tady příjemným standardem. Během focení jsem v obchůdku zevloval něco málo přes hodinku a měl jsem možnost pozorovat mlsné Brňáky v akci. ňeknu vám, bylo to moc příjemné pozorování. Energie, kterou mladí majitelé do obchodu vkládají doslova přitahuje náhodné kolemjdoucí i zkušenější „závisláky“. Labužnická spirála se pěkně roztáčí…

Nezbývá, než popřát hodně štěstí!

Pokud se zajímáte o víno, dříve či později vám někdo začne šermovat před obličejem sklenkou Riedel. Ty jsou děsně drahé a jeden kousek stojí v průměru několik stovek a více. Na druhou stranu jsou zcela výjimečné a podněcují zvědavost. Totiž – cuketčí zvědavost!

Historie firmy Riedel

Začneme trošku nezvykle u historie firmy Riedel, protože tentokrát to stojí opravdu za to. Rodina Riedelů vyrábí sklo od roku 1756 a její současný šéf Maximilian Josef Riedel je již jedenáctou generací v řadě!

Ridelové žili a vyráběli sklo v Česku skoro až do konce 2. světové války. Po celou dobu jejich působení byli známí široko daleko a platili za jedny z nejlepších sklářů ve střední Evropě. V průběhu války změnil Walter Riedel celkem čtyřikrát občanství, na konci ho pak odvlekli rusáci na nucený desetiletý „kontrakt“. Češi si taky přidali a v roce 1945 veškerý majetek rodiny Riedelů znárodnili.

Walter Riedel se pak po deseti letech vrátil do Rakouska, kde našel útočiště u rodiny Swarovski. Ti mu poskytli útočiště a nezbytné prostředky pro nový začátek. Riedel nezaváhal a vybudoval jednu z nejznámějších sklářských firem na světě!

Příběh jsem vám s velkou pravděpodobností převyprávěl nepřesně nebo chybně, proto pokud vás to zajímá – vyhledejte sami. Jak jen se to všechno někdy může zamotat…

Sklo Riedel

Riedel nabízí mechanicky i ručně foukané sklo na víno. Jako první na světě (1961) začali s konceptem, kdy ke každé skupině vín připravili skleničku se specifickým tvarem a velikostí na míru. To, že tvar sklenice ovlivňuje náš zážitek z vína není novinkou. Riedelové se toho však jako první pořádně chytili a vše rozvinuli do úspěšného obchodu.

V současné době vyrábějí asi deset produktových řad se sklem na víno včetně různých typů dekantérů. V Česku dělá distribuci firma Ad Vivum. Provozují kamennou prodejnu ve Slovanském domě i e-shop. Několikrát do roka pořádají různé degustační akce, občas udělají i prezentaci zaměřenou výhradně na vlastnosti skla Riedel. Na té jsem zatím nebyl, ale hned na příští jsem zapsán a budu o ní referovat.

Nasledují tři Riedel kousky ve stylu – každý pes jiná ves!

Riedel Grape – Viognier, Chardonnay (895,– Kč)

Sklenka z poměrně nové řady Grape, provedení určené pro odrůdy Viognier a Chardonnay. Je vyrobena tak, že celá sklenka je bez jediného švu včetně stopky a podstavce.

Očko vínomila dále upoutá ostrá prohlubeň na dně sklenky, která zasahuje až skoro do stopky. Ta prohlubeň je úžasná pro pozorování barvy. Lom světla víno dole krásně prosvětluje a tím jak se zužuje až do špičky, umožňuje koukat na hodně tenký sloupeček vína. To vám běžná sklenka neukáže, resp. s vínem musíte všelijak zakroutiti, nebo koukat na okraj hladiny.

Odvrácená strana této vymoženosti je velice obtížná údržba (alespoň v mém provedení). Pokud necháte ve sklence víno zaschnout přes noc, špička se špatně vymývá. To samé platí o leštění, kdy to malinkého zoubku ne a ne nacpat utěrku. Pokud vodu necháte ve špičce k odparu, zanechá po sobě neestetický výparek (viz foto). Problém představuje i hodně tenká nožka, která vzhledem k výšce a hmotnosti celé sklenky znesnadňuje pohodlné držení. Vína odrůd Viognier i Chardonnay v ní chutnají skvěle. Míru zavinění sklenice, však ještě nejsem s to rozpoznat…

Riedel „O“ – Pinot, Nebbiolo (370,– Kč)

Těmihle Ó-baculkami bez nožky se uvedl nejnovější z rodiny Riedelů Maximilian. Je to pokus o moderní „trendy“ řešení pro každodenní pití a také tuším, že se jedná o nejlevnější řadu z celé Riedel kolekce.

Baňka má neskutečný objem 690ml a je vyrobena z velice tenkého a lehkého skla. Celý nápad funguje – sklenky jsou skladné, lehce učistotitelné (sic), snáze se s nimi manipuluje a jsou lahodně in pro každého „moderního člověka“. Jediné, ale markantní, negativum je kompletní upatlání skla rukama při pití. Pro mně osobně to celou ó-řadu diskvalifikuje.

Když ale zavřu všechny tři cuketčí oči a rozepnu nozdry do plna, tak mně ta rozlehlá kupole dokáže pěkně zhypnotizovat. Rozlehlá síň plná aromatického koncertu… ááále upatlaná ;)

Riedel Vinum – Tasting Glass (730,– Kč)

Degustační sklenice ze základní řady Vinum, která by měla být ekvivalentem degustační sklenice I.N.A.O.. Z celé trojky se mi líbí nejvíce, protože je opravdu do detailu promakaná a přináší do degustační nudy normovaných sklenic vtipné inovace.

Především je to sklenice pořádná o celkovém objemu 420 ml. Pokud vás tedy soused degustátor popíchne svojí tenkostěnnou sklenicí, můžete kontrovat kalibrem o třídu vyšším a chrstnou mu ten ryzlink do obličeje s mnohem větší hybností. Na fotce vidíte srovnání s degustační sklenkou O.I.V., se kterou se v ČR setkáte asi nejčastěji. Kromě bojového nasazení má větší objem umožnit i snazší rozvinutí vůně vína.

Další inovací je dutá a tlustá stopka, do které se vejde přesně 20ml vína. Přesné a konzistentní dávkování tedy není problémem a pokud jde o větší objemy, nebo dražší vína, je to výhodou. Dále je tu tvar sklenice, který umožňuje smočení co největšího povrchu sklenice zvláštním chvatem, kdy sklenku otočíme do horizontální polohy a pěkně s ní otočíme kolem své osy. Pokud jsme si nalili přesně 20ml, neměli bychom se polít a mělo by se nám dostat maximálního využití vnitřního povrchu sklenice. Pro roztržité cuketky to ale moc není, při tomto způsobu jsem totiž skoro vždy ucvrnknul. Asi to ještě nemám natrénované! ;)

Další fintou je masivní podstavec se zahnutým okrajem, který umožňuje naprosto komfortní držení celé sklenky (nahoře držíme jen palcem, dole podpíráme zbytkem prstů). Tohle se mi moc líbí! Při pokročilejších fázích degustace je potřeba ke sklenici silně přilnout, popřípadě využívat její vlastní gravitační pole.

Degustační sklenka od Riedla je pěkná hračka pro kluky i holky, co si rádi hrají s vínem. Praktická, robustní, ale nevylučuji, že mě po pár týdnech přestane bavit…

Závěr

Jak vidíte, každá ze sklenic má své pro a proti – u všech Riedlovek však zůstává vysoká cena. Stačí jediný nešťastný ťukanec ve dřezu (či babička čiperka při nedělní hostině) a pár stovek je v háji. Buď na to musíte mít peníze nebo nervy. Na druhou stranu – pokud jste zvyklí za víno utrácet, nějaká to stovka navíc za kvalitní servis vás nezabije.

Také jsem zapomněl u jednotlivých modelů zmínit jednu věc, možná nejdůležitější – všechno to sklo od Riedla je neskutečně krásné! Elegantní linie, špičková práce s odleskem světla a důmyslně tvarované baňky. Obrázky na webu jsou pěkné, ve skutečnosti (ve vitrínce) jsou však ještě svůdnější! Pokud rádi podléháte kráse a milujete víno, máte problém. A ten problém se jmenuje Riedel! ;)

Otázka na pro vás je dnes jednoduchá. Z čeho nejraději vychutnáváte víno? ;)

Hutný zbožíznalecký základ vám již poskytla Florentýna, já teď přidávám malý náhled do české obchodní sítě. Pět svazků chřestu, deset fotek…

Podle obrázku na titulní fotce jedu zleva doprava. Všechny svazky jsem zhodnotil ihned po nákupu a nafotil do 6 hodin od zakoupení prvního.

Billa – ňecko, 12–16mm (24,90 Kč / 500g)

Bílý chřest z Řecka, nejlevnější z celé skupiny. Má o něco kratší výhonky, ale za to netlustější. Rozhodně byl průměr klacíků větší než deklarovaných 12 – 16mm. Při ohybu lupne téměř ihned, hodně hlaviček bylo nafialovělých. Nožky kombinovaly seschlost s nahnilostí – rozhodně nic pěkného napohled. Tento kousek rozhodně nevzbuzuje důvěru.

Fructus – SR Záhorácka špargľa, 12–16mm (53,90 Kč / 500g)

Slovenský chřestový příspěvek z Velkých Levárov – firma Asparagus spol. s r.o.. Tloušťka odpovídá deklarovaným číslům na obale tj. 12 –16 mm. Nožky jsou dole oschlé tak, až se štípají. Povrch chřestu v dolní polovině je už nažloutlý a umačkaný. Obal tady zakrývá proutky až k hlavičkám, které jsou ještě jakž-takž o.k., takže vždy několik proutků před nákupem vytáhněte. Kupodivu i tento kousek na ohybu křupnul skoro hned.

Tesco – ČR Berry servis, 16–22mm (cca 40,– Kč / 500g)

Nejčerstvější nákup, který se mi v této várce podařil. Nejméně oschlý a většinou celý slonovinově bílý. Samozřejmě cca 5 kousků mělo nafialovělou hlavičku a cca dolní 3–5cm už se začínají krabatit. Tento chřest byl nejchutnější a byla s ním při přípravě nejmenší „drbačka“.

Fruits de France – Maďarsko, 16–22mm (270,– Kč / kg)

Jediný zelený úlovek dne. Paní v prodejně Fruits de France si ze mně dělala legraci a prohlásila o tomto maďarském kousku, že pochází z Francie! Hlavičky vypadají napohled krásně – jasná svítivě zelená s přechodem do fialové. Nožky byly poměrně v kondici, ale jak vidíte na fotce, některé už toho měly plný skafandr.

Fruits de France – SK Zámecký ch., 12–16mm (270,– Kč/kg)

Opět „francouzský“ chřest, tentokrát ze slovenských Velkých Levárov, jen pod jiným názvem – Zámecký chřest. Tito nešťastníci by si mohli podat ruce s těmi z Fructusu, nepočítáme-li ovšem naprosto přemrštěnou cenu. Fruit de France je tady naprosto mimo realitu a odlétá někam do kosmu! Nula bodov.

Závěr

Dnes to tedy nebylo zrovna veselé čtení. Jak vidíte koupit čerstvý chřest není legrace a musíte překonat spoustu překážek. O označení data sklizně na obalu si můžete nechat zdát, stejně tak jako o základním standardu pro skladování a prodej chřestu v českých obchodech. Možná je to začarovaný kruh – nedůvěra českých zákazníků zapříčiňuje nízkou poptávku, která zhoršuje odbyt chřestu, ovlivňuje kvalitu prodeje a tím zase zpátky negativně působí na zákazníky.

Pomine-li slídění za tajnými zdroji a výjezdy přímo k pěstitelům (Mělník, Velké Leváre) je jediná šance – číhat a číhat! Vysledovat periodicitu dodávek chřestu ve vašem obchodě a poté vystihnout první den, kdy je chřest v prodeji. Jinak máte zřejmě smůlu.

Moc uvítám další nákupní tipy a vaše zkušenosti. Možná z toho vzejde další nákupní várka ;)

Souběžně s křesťanskými Velikonoci probíhá židovský svátek Pesach, o kterém se skoro vůbec v Česku nemluví. Je to velká škoda, protože s Pesachem (a s židovskou kuchyní) je spojeno množství fascinujících jídel, ze kterých čerpá nejedna světová kuchyně včetně té české…

Maces (matzah, matzo)

Když se řekne Pesach, jako první by asi měl vyskočit nekynutý chléb – maces, který doprovází sváteční stůl skoro po celou dobu. Vychází z jednoho z aspektů svátku Pesach (oslava exodu z Egypta), kdy je po celou dobu (8 dní) zakázáno veškeré jídlo obsahující cokoliv kynutého nebo kvašeného (fermentovaného). Tomu je přizpůsoben i chléb, který se vyrábí ze speciálně hlídané pšeničné mouky, která v průběhu celého cyklu nesmí přijít do styku s vlhkostí. Samotný chléb se pak vyrábí pouze s vodou (styk s vodou nesmí překročit dobu 18 minut), bez soli nebo čehokoliv jiného. Do detailů nebudu zacházet – koho to zajímá podrobněji, viz odkaz v titulku.

Celé tohle mi přišlo hodně zvláštní a u pana Cuketky to vyvolalo nezvratné probuzení objevitelského démona. Ten čmuchal a čmuchal, až vyčmuchal asi jedinou pekárnu v Praze, kde lze originální macesy pořídit (Široká ulice, hned vedle restaurace King Solomon).

Prodávají se ve srandovních krabicích (jako od stavebnice Merkur) po 500g za 120,– Kč a jejich výrobce je slovenská firma s překvapivým názvem Maces ze Zlatých Moravcov. ;) Pokud vím, tak v Česku je nevyrábí nikdo (nepočítám výrobu domácí a v restauracích)!

V krabici je naskládaných asi 15 placatých macesů o rozměrech asi 20×25 cm. Některé byly polámané, ale jinak v bezvadném stavu. Jak vidíte, jsou to takové dírkované placky – úplně suché, křehké a skoro bez chuti. Na obalu dokonce macesy doporučují jako dietní potravinu pro redukční, nebo žaludek, játra a žlučník šetřící diety. Tomu chuťovému potenciálu by to rozhodně odpovídalo :)

Jen tak suchý tedy rozhodně nic moc, je to skutečně ultra dietní verze chleba. Maces ale nachází široké uplatnění v dalších pokročilých receptech, kde se používá rozemletý jako macesová mouka, nebo se máčí v kuřecím vývaru a pak se zapéká s masem nebo se dává do těstíček. Tyhle i jiné zvláštní úpravy jsem našel v báječné Knize o židovské kuchyni.

Pesachová kuchyně je hodně zajímavá, se spoustou jehněčího, různých úprav ryb, zvláštních kombinací zeleniny, rafinovaných knedlíčků a masových taštiček i exotických dezertů. V některých z těch receptů jako byste viděli prapředky současných osvědčených (a zjednodušených) receptů! Navíc je neskutečně pozoruhodné, jak se jednotlivé receptury vypořádávají s omezeními (zákaz vepřového, kynutého) nebo naopak, jak do sebe vcucávají nové vlivy (v arabských zemích, v Evropě, v Rusku).

Nakonec se ale stejně musím přiznat, že jsem na maces ihned naflákal velkou lžíci Nutelly a bylo to naprosto bombastisch! Křupavá textura macesu je na Nutellu jako dělaná (+ ty dírky!) a právě odolávám velkému pokušení, abych to samé nezkusil i s tiramisu, nebo něčím podobným ;)

Tak jestli mě ve třiceti odvezou s ucpanýma koronárkama a implodovaným žlučníkem na internu – přiložte, prosím, tento recept k mému chorobopisu. Držte si žlučníky, jedeme z kopce!

Ukrutný vynález pana Sodolaka

Věřte, že tuhle tu šílenou volovinu bych si rozhodně nedovolil servírovat nikdy jindy než v poslední zimní den. ;) Někdy v prosinci jsem na svém oblíbeném Serious Eats, našel článek o Chicken-Fried Bacon (video zde) čili o plátcích slaniny fritovaných v těstíčku na kuře. Tuhletu mírně zvrácenou specialitu (smažený tuk v tuku) servíruje pan Sodolak ve svém Sodolak's Original Country Inn v Texasu už několik let a setkává se s vřelým přijetím. Brouk byl umístěn, musel jsem to vyzkoušet!

Recept

Neumím takové to americké těstíčko na kuře (à la KFC), a tak jsem zvolil ústupovou taktiku přes japonskou obalovací směs tempurako pro přípravu tempury (kousky čehokoli v těstíčku) a pivní těstíčko vlastní konstrukce. Panu Sodolakovi jsem to trošku přemontoval a více zaexperimentoval – přidal jsem různá koření a sýr, celkem z toho vyšlo několik různých variant. Taky jsem nepoužil american bacon, ale hezky česky naši „anglickou slaninu“.

Použil jsem dvě těstíčka a různé kombinace slaniny, takže z toho vyleze více variant. Klidně si vyberte podle svých dostupných surovin. Těstíčka jsou tvárná a nějaká ta vynechaná / přidaná blbina jim neuškodí…

Na obalování:

• „anglická“ slanina plátky (dejme tomu 10×3 cm)
• tavený plátkovaný sýr porcovaný (takové to na toasty, 10×3 cm)
• kvalitní rostlinný olej na fritování (arašídový, slunečnicový, olivový)
• friťak nebo rendlík nebo cokoliv v čem si troufáte smažit

Těstíčko na tempuru:

• směs na obalování tempurako (mám úplně tu samou, ale za 61,– Kč)
• voda

Rozmíchat podle návodu, je to cca 2:1, ale stejně jsem to nakonec musel seřídit podle oka. Je to hodně jednoduché, nemusíte se s ničím patlat, a pokud máte tempurako k dispozici – neváhejte. Někde se píše, že by to mělo být s ledem / minerálkou. Nepozoroval jsem rozdíl a podle mého je to zbytečná práce. Leda tam nalít pivo. ;)

Cuketkovo pikantní pivní těstíčko (všechno je bohužel od oka):

• hladká mouka
• černé pivo
• ždibec instantního droždí
• třtinový cukr
• sůl, chilli (čili hodně!)
• směs sušených bylin (rozmarýn, oregano, tymián, saturejka, šalvěj, bazalka, majoránka)

Taky to není žádná věda. Do misky prtnete mouku, cukr, droždí, koření. Přidáte pivo a celé to rozpumprlikujete na atomy třeba drátěnou šlehačkou. Dle ctěného vašeho temperamentu, pochopitelně.

Kombináčka fritováčka

Pro fritování jsem zvolil vyšší rendlík, ve kterém není problém udělat potřebnou hloubku oleje. Budete smažit hodně tenké plátky, takže hloubka 2–3 cm oleje bude stačit. Je to hodně, ale musí to tak být. Není to smažení, ale fritování – fritovaný objekt se musí skoro celý ponořit do oleje.

Obecný postup je vždy stejný:

• rozpálíte si olej na pracovní teplotu
• nesmí se z něj kouřit, ale při ukápnutí kapky těsta se musí pěkně škvířit
• plátek slaniny hodíte do těstíčka, obalíte z obou stran
• pak ho vložíte do oleje a smažíte dozlatova (cca 2–5 minut, záleží)
• děrovanou plácačkou nakonec přemístíte na talíř s papírovými ubrousky, kde zbytky pekelného tuku dokonale osušíte (haha)

Tempurako a slanina / slanina s chilli:

• plátek slaniny jen tak, nebo s chilli fritovaný v tempurako
• jen se slaninou to je slabota, s chilli velice fajnová kombinace

Pivní těstíčko a slanina:

• plátek slaniny fritovaný v pivním těstíčku
• chilli je už v těstíčku, takže není potřeba obalovat
• s droždím, cukrem a pivem se to pěkně nafukuje, ale slanina trošku zaniká

Tempurako se slaninou a sýrem:

• pravděpodobně a pro mne překvapivě asi nejlepší kombinace!!!
• na plátek slaniny připlácnete toastový sýr, obalíte v tempurako a fritujete
• sýr kupodivu drží uvnitř!
• geniálně se rozteče a zvýrazní chuť slaniny!
• naprostá bomba, chilli nebylo potřeba

Pivní těstíčko se slaninou a sýrem:

• varianta se vším všudy, o hodně lepší než jen s pivním těstíčkem a slaninou
• sýr + slanina už jdou v těstíčku krásně rozeznat, dává to smysl!
• úplně nejlepší je dvojitá verze – plátek slaniny, sýra, slaniny, sýra!

Podstatné nakonec – vždy servírujeme s nějakým dipem a nejlépe bílým chlebem. Já preferuji česnekovou majonézu, nebo cokoliv s česnekem. Dovedu si k tomu představit i ostrou červenou salsu a k nesýrovým kombinacím nějaký dip s taveným sýrem! Jak vidíte, celý ten koncept má milion variací a všechny budou chutnat božsky, takže neváhejte a experimentujte.

Podle mého je to party-food číslo jedna. Vynikající k vychlazenému pivu nebo vůbec všude tam, kde se popíjí i alkohol. Myslím, že se dá dostatek plátků připravit s předstihem a potom je třeba jen přihřát (v troubě). Jo, a kdyby se vás někdo ptal, odkud máte tuhle šílenost – já to nebyl! ;)

Pane Sodolaku, díky!

Finové dělají božský chleba! Nečekal jsem to, ale byl to jeden z nejsilnějších zážitků, který jsem si odnesl. Čas od mého nedělního příletu neúprosně pelášil, proto jsem se rozhodl zpracovat tenhle nádherný a voňavý matroš jako první! ;)

Finský chléb

Čekal jsem nedobré, kyselé a černé kvádry, dostalo se mi ale naprostého opaku! Finský chleba je naprosto fantastický a bude mi moc a moc chybět! Skoro ve všech restauracích, ve kterých jsme byli, podávali vždy výběr minimálně z pěti druhů. Spektrum chleba je široké – od bílého, skoro amerického toastového, přes středně nahnědlý, až po úplně černý. Chuťově jsou taky velice rozmanité – kyselé, příjemně neutrální i úplně sladké. Skoro vždy jsou ale celozrnné, protože Fini jsou „zdravým“ životním stylem doslova posedlí (nepočítáme samozřejmě to jejich šílené chlastání)!

Jako první vidíte moc pěkný celozrnný bochánek, který trošku připomíná český chleba. Název z obalu vám sem raději nepíšu. Mohlo by se dost dobře stát, že bych místo názvu přepsal třeba nápis „Složení výrobku“. ;)

Tenhle chlapík patří do těch méně uživatelsky přívětivých. Je o něco kyselejší a docela rychle mi ztvrdnul. Pokud ale máte rádi třeba kváskový chléb, jehož popularita v Česku roste, byli byste s ním více než spokojeni!

Teď následuje srandovní placatý záchranný kruh s dírkama, který vidíte i kousek výše. Zariskuju a zkusím sem opsat název na obalu – Ruisleipä! Je sice hodně tmavý, ale chuťově lahodný a hodně sladký. V restauraci jsem ochutnal a v obchodě i viděl jeho krekerovou grahamovou variantu. Ta je, na rozdíl od této měkké verze, tenoulinká a úplně křupavá!

Fascinuje mě jeho promyšlená konstrukce, chcete-li, design. Chléb je hodně tenký – asi jen jeden a půl centimetru. Kromě toho, že je celý naříznutý na polovinu, je ještě celé kolo rozděleno na šest dílků. Nepočítám dírkované průduchy neznámé funkce! Když je z něj u vytržení pan Cuketka, co teprve nebohá dítka?!

Následuje obdobná placatice, tentokrát obdélníkovitého tvaru (cca 8×15 cm). Je ještě o kousek sladší než předchozí kousek a stal se mým jasným favoritem. Ať už k uzenému lososu, nebo k sladké marmeládě, či máslu s medem, je fantastický!

Opět stejné praktické napůlení bochníčku, aby se nám všechny ty sendviče dělaly snáze. Nic nemusíte krájet a složitě vyměřovat. Za pozornost taky stojí to, že jíte v podstatě pořád jen dobroučkou kůrku! Finové si mě svou vysokou chlebotechnickou důmyslností naprosto získali. .)

Celou sérii ukončí tenhle placatý bobeček (průměr cca 8 cm). I když vypadá hodně podobně dvěma předchozím, chuťově se blíží spíše prvnímu bochníku – kyselejší, žitný, s dochutí po kvásku.

V univerzitní jídelně jsem si s tímto modelem koupil sendvič a bylo to opravdu roztomilé. Je kulatý, takže do něj bezvadně pasujou všechny kulaté věci – kolečka salámu, plátky zeleniny, policejní plácačky, balónky atp. – fantazii se meze nekladou!

Docela mě mrzí, že jsem těch chlebů nepobral víc – snad příště! Několik druhů ale ještě popíšu v článku o návštěvách restaurací.

Smetana

Tohle rozesměje asi každého Čecha, který smetanu zahlédne v obchodě. Já z ní byl úplně nadšený – bylo to totiž jediné slovo, kterému jsem z finštiny porozuměl! ;) Smetanu dováželi Finové dlouhou dobu z Ruska, nebo ji dělali sami doma. Teprve od šedesátých let ji začala vyrábět finská firma Valio.

Název smetana je matoucí, protože s dostupnými druhy smetany v Česku to nemá skoro vůbec nic společného. Není to ani sladká smetana na šlehání, ani zakysaná smetana. Je to hutně bílo-žlutá hmota, v chuti smetanová s jemně zakysaným podtónem. Něco jako mascarpone jemně říznuté zakysanou smetanou. Obsah tuku je 42%, textura je tedy velejemně hutná.

Smetana je výborná do omáček i na studenou kuchyni, plácnout se dá v podstatě na cokoliv. Já ji ochutnal na husté polévce s červenou řepou podobné boršči a s uzeným lososem – obojí je zabijácká kombinace. Doporučuje se i s blinami a kaviárem. Škoda, že jsem přivezl jen dvě malé butelky!!! Cena v předraženém gurmet shopu na letišti byla cca 1,5 euro.

Orgasmus!

Skoro bych to poslední foto nechal i bez komentáře, ale nedá mi to! Přesně tahle božská trojkombinace, kterou vidíte, mě bude ještě pořádně dlouho pronásledovat – finský chléb, jemně uzený losos a smetana. Jau, jau! Ta kombinace je natolik božsky rafinovaná, že já se jen znovu podívám na tuhle fotku a dostávám gastronomický záchvat první kategorie!!! Tohle jsem připravil z ještě čerstvých finských surovin a ihned mi bylo jasné, že toto se s improvizovanými surovinami bohužel nedá zopakovat. Zbývá jediná možnost – vrátit se co nejdřív do Finska!

Tak co, líbily se vám chlebíky a smetana? Ještě pro vás mám marmelády z polárního ovoce, nějaký ten ovocný alkohol, sýry, sobí maso a kupu fotek z obchodů a restaurací v Helsinkách. Natěšit se, tři, dva, jedna, start! ;)

Španělsko jsem vám tady prezentoval na konci listopadu. Byly tady španělské recepty na tapas i několik obrázků z tapas barů ze Zaragozy. Po tapas se mi moc a moc stýská, a ne vždy je nálada piplat se s nima doma. Když to porovnám např. s italskými restauracemi, tak těch španělských je pořád žalostně málo, a proto mi každý nový podnik udělá radost!

Čtěte dál – Recenze Tapas baru v Restaurante La Bodega!

Pan C. tentokrát opustil naše začmouzené velkoměsto a zamířil na Moravu, do jiného začmouzeného skvostu – do Brna! Zvolil podnik relativně cenově přístupný, který se docela často objevuje v některých doporučeních, nebo anketách. Navíc je to jen kousek od brněnského výstaviště, takže i v gastronomickém hledáčku přespolních.

Předem nebudu nic prozrazovat. Mrkněte se sami, jak to dopadlo v Recenzi Moravské chalupy v Brně!

Do Brna se budu ještě určitě vracet. Proto Brňáci i ostatní, pokud máte nějaké tipy na podniky v Brně, které by stály za recenzi, dejte mi prosím svoje tipy do komentářů. Díky ;)

Moc pěkný knižní tip mi daly zdejší cuketkářky (= čtenářky) Romana a Kristýna v diskuzi pod článkem o Ambiente Pastacaffé (díky)! Vím, že jsem s tím úplně tenisově out a nekůl, ale kdybyste snad patřili mezi těch několik málo jedinců (jako já), kteří Anthonyho Bourdaina ještě neznají – račte dál…

Anthony Bourdain

Tony je velký chlap a Američan. Má ostrý nůž, chlastá, kouří, miluje vnitřnosti a je drsňák. Kromě toho všeho, je uznávaný šéfkuchař newyorské restaurace Les Halles a mediální hvězda s vlastní TV show (už třetí série).

Důvěrnosti z kuchyně

Proč je Tony tak slavný? Napsal totiž ve své době dost převratnou autobiografickou knihu o práci běžného amerického šéfkuchaře Důvěrnosti z kuchyně. V Důvěrnostech popisuje své mladistvé, drogami a alkoholem překypující začátky, ukazuje každodenní rutinu vytíženého šéfkuchaře a nemilosrdně odhalí drsné praktiky „vysoké“ gastronomie.

Ne všechno jsem mu sežral, ale i tak to byla sakryš-pytlik jízda. Pro všechny nekuchaře, zvídavé hosty a gastronomické fandy povinná četba! Autor je velice otevřený a vůbec s ničím a s nikým se nemydlí. Občas je povídání anonymizováno, většina příhod je však spojena se skutečnými podniky nebo postavami. Jízlivé šťouchance do žeber Jamieho Olivera mě škodolibě potěšily! ,)

Jako vrchol knihy (alespoň pro mne) označuji pasáž, ve které popisuje svůj „běžný“ pracovní den v kuchyni Les Halles. Od prvního ranního probuzení až po pozdní odpadnutí do postele. Po dočtení té části jsem si znovu pěkně uvědomil, kam patřím – totiž za stůl v jídelně restaurace. Potom jsem si tu pasáž přečetl ještě jednou. ,)

Šéfkuchař na cestách

Obrovský úspěch Důvěrností zajistil Tonymu nejen spoustu peněz (tedy doufám!), ale i další zájem nakladatelství a televize. V Šéfkuchaři na cestách tak zabíjí hned dvě vypasené a exotické mouchy jedním sekem svého meganože:

• moucha č. 1 – napíše dobrodružnou cestopisnou knihu plnou skvělého jídla
• moucha č. 2 – celé své mlsné putování paralelně přetvoří pro TýVí

Anthony vycestuje do více než 30 exotických destinací, kde zcela sebevražedně ochutnává, co mu přijde pod ruku. To vše s jediným cílem – najít nejlepší a nejdokonalejší jídlo! Hledá s pozoruhodným nasazením, o napínavé hygienicko-akční pasáže rozhodně není nouze. Ať už se jedná o ještě bijící srdce kobry, nebo luxusní večeři za několik stovek dolarů, čtenář nikdy nepřijde zkrátka. Ze stránek se linou téměř skutečné chutě a vůně a váš mozek svádí marný boj s imaginárními chuťovými počitky! V tomhle je Anthony machr. Umí skvěle vařit nejenom za plotnou, ale i na papíře!

Důvěrnosti doporučuji jako nenáročnou oddechovku, ideální do postele před spaním nebo ráno na cestu do práce. Šéfkuchaře na cestách pak nejlépe do kufru na dovolenou, případně jako motivační přípravku před odletem (např. pan C. si šel ihned jednu letenku naklikat). Nebudu ani Anthonymu posílat cuketky, myslím, že jich má sám dost… ,)