Rubrika: Zápisky čtenářů strana 13

Taky se Vám stává, že sem-tam přijdete večer po náročném dni a co si to nepřiznat, pokaždé to není ten blankytně modrý den se zpěvem sýkorek a pln milých úsměvů..

Tak mě tu při pohledu na sličné slečny Mušle přepadla chuť. No a po pár dnech také u nás doma zapraskaly …a ochotně jim při tom asistovaly růžovoučké krevetky, jasmínová rýže, mladá a ušlechtilá cuketka, její blízký příbuzný lilek,kousek kuřecího předhrudí, jedno pěkně vysušné Lisabonské Chorizo, pórek a zelená petrželka…

http://kiwi.logix.cz/…/04/04/title?…

Živit se jídlem …

Nemám na mysli jen „dolévání benzínu“ do našich smrtelných schránek. Živit se jídlem můžete i tak že manipulací s ním, vařením či prodejem jídla si vyděláváte. Je to vaše práce. 

Při zpětném a nostalgickém pohledu na fotografie by mne ani nenapadlo, že se nenacházím někde v oblasti Piemonte, Barolo či dokonce Saint-Emilionu…..

Předem svého příspěvku, formou výňatku z mého strohého deníku, musím objasnit že děj se odehrává v Tunisku, v oblasti města Douz u osady El Sabria v předvečer ramadánu. Ocitnul jsem se tam co by kuchař, při natáčení válečného filmu „Tobruk“. Na webovkách Tobruku můžete shlédnout hodně hezkých i zajímavých fotek z dění okolo natáčení, ale to co se vám chystám předložit já, jsou nepublikované, místy nepublikovatelné materiály ze zákulisí našeho pobytu. Deník byl psán ve spěchu, a jen tak, takže doprovodné informace připojím.

Tak se nějak (foneticky) Italové ptají: Co to je? Was ist das? Što éto? What is it? Koza by si smsla.

Druhou z mých večeřových desetiminutovek (pamatujete, ve škole, desetiminutovčičky? brr) je opět cosi velmi rychle vyrobitelného, dostupného, a přec plného drobných minipřekvapení.

Ještě pár posledních týdnů se můžu, s pýchou v hlase, opičit po J.F. Kennedym a říkat: „Ich bin ein Berliner!“. Berlin je město, ve kterém je pro každého něco. Pro milovníky dobrého jídla, pití, bio produktů a přírodna obecně je tu momentálně taky veletrh Internationale Grüne Woche Berlin, který začal minulou sobotu a potrvá až do příští neděle, tedy od 18. do 27. ledna 2008. Berte proto následující článeček jako pozvánku a doporučení zároveň! Protože když na mě v sobotu padla deprese, rozhodla jsem se, že neděli si pořádně užiju a na veletrh se podívám – což se taky stalo! :-)

Právě jsem se vrátil z Kéhli. Osud a můj nadřízený tomu chtěli, že jsem tento týden na příštích pár měsíců zakotvil na Dunaji, v místě zvaném Buda, přičemž hned naproti přes řeku je Pešť a jejich spojením pak kdysi vzniklo hlavní město všech uhrů, Budapešť. To, že Budapešť jsou vlastně dvě města, jsem až do tohoto týdne nevěděl a přečetl jsem si to s překvapením po cestě vlakem v průvodci. Co jsem ale od přečtení téhle Cuketkovy recenze věděl určitě, že až sem někdy zavítám, nesmím vynechat restauraci Kéhli. A dnes konečně byla příležitost si trochu vyhodit z kopýtka.

Rozepisovat se o tom, co je tahle restaurace zač, kde je a jak vypadá, nemá smysl,všechno jste si už mohli přečíst dříve ve zmíněné recenzi. Berte prosím tenhle zápisek spíše jako doplnění toho, co už napsáno bylo.

Takže. Všechno jsem si dnes hezky naplánoval, s dostatečnou časovou rezervou na přesun buszém přes celé město – následkem čehož jsem do restaurace dorazil asi tři čtvrtě hodiny před svojí rezervací. To naštěstí vůbec nevadilo, ujal se mě nejspíš tentýž ubručený kníratý číšník, jako pana C, hned vzápětí jsem však byl předán jeho usměvavé kolegyni bez kníru, která se o mě pak starala po celou dobu. To byl první příjemný moment celé návštěvy, marně vzpomínám, v které restauraci jsem naposledy zažil tak upřímně milou a pozornou obsluhu. Objednal jsem si na začátek malé pivo a předstíral, že vybírám v jídelním lístku, ačkoli už jsem měl dávno vybráno z menu na internetu. Do morkových kostí jsem se rozhodl nejít, jelikož jsem měl už hrozně dlouho chuť na rybí polévku. Neměl jsem ji ani na vánoce, nikdy jsme ji na vánoce nevařili, tudíž první volbou byla polévka z kapra z Obudy. Moc dobré, přesně to, co si představuji pod polévkou z kapra na maďarský způsob. Tzn. několik velkých kusů kapřího masa v příjemném gulášovo-paprikovo-rybím polévkovém základu.

Jako hlavní jídlo jsem si vybral grilovaná husí játra na česneku se šťouchanými brambory. Chtěl jsem si k nim dát nějaké vhodné víno, protože jsem ale byl sám, netroufl jsem si na celou lahev. Výběr byl tedy omezen na vína rozlévaná, který je ovšem překvapivě široký (další plus nevídané v českých restauracích), zhruba 10 různých bílých i červených. Směle jsem si vybral Mátrai Muscat Ottonel a požádal o něj paní servírku. Ona se usmála a řekla, že je to velmi dobrá volba, ale že je to sladké dezertní víno a že by mi navrhovala spíše Chardonnay. Ehm.. sklopil jsem uši a raději dal na její radu. No a pak ke mě doplula ta husí játra.

Aby bylo jasno, miluji játra. Pravděpodobně od té doby, co jsme je, když jsem byl malý, přestali na nějakou dobu doma úplně vařit, protože se říkalo, že jsou strašně nezdravá. Husí játra miluji víc než jakákoli jiná, protože ze všech jater jsou asi nejméně k sehnání. Z talíře, který mi byl donesen, to vonělo přeukrutně, závany česneku a ogrilovaných jatýrek (4 velké kusy) byly přímo hmatatelné. Chuťově absolutně skvělé, játra byla na povrchu pěkně ožehnutá grilem, zcela uprostřed potom lehce růžová. Česneku bylo tak akorát, aby nepřebil jemnou chuť jater, ale naopak s nimi vytvořil harmonický tón. Ten, podpořen lehkou notou vína, kterým pravděpodobně během grilování byla játra zakápnuta, se v ústech měnil v úžasný chuťový akord, jež spolu s výrazným chardonnay, jež jsem si objednal, přecházel v dokonalou symfonii (tak, teď jsem zkusil chvíli psát jako pan Balík z Eura;). Jenomže.. pak tu byly šťouchané brambory. Oni to nebyly ani tak šťouchané brambory, jako bramborová kaše. To by samo o sobě vůbec nevadilo, kdybych hned při prvním soustu nedetekoval margarín.

Aby bylo jasno, nesnáším margarín. Pravděpodobně od té doby, co jsme ho, když jsem byl malý, začali používat doma místo másla, protože se říkalo, že je hrozně zdravý. Já ten hnus nemůžu vystát. Deptají mě reklamy se vzornými mámami, které to patlají dětem na chleba ke svačině. Jestli mě něco dokáže dokonale namíchout, je to rostlinná šlehačka na dortu z cukrárny nebo máslový krém z margarínu (obojí dnes v českých cukrárnách téměř standard). A v téhle kaši prostě byl margarín a ne máslo, úplně jak ve školní jídelně. Prostě velká, velká škoda, celé to skvělé jídlo úplně zabili.

Abych si spravil chuť a náladu, dal jsem si ještě dezert, kaštanové puré se šlehačkou. Nikdy jsem kaštanové puré neměl, vždycky mně to znělo hrozně lákavě a musel jsem to prostě zkusit. Dobře jsem udělal a náladu si zpravil. Čekal jsem něco na způsob krému, ale tak to vůbec nebylo. Byly to takové nahrubo nastrouhané kousky (asi jako když strouháte mrkev) nahnědlé sametově jemné hmoty, která voněla i chutnala po rumu a něčem dalším, nejspíš těch kaštanech, a bylo to moc dobré. Nahoře byly dva bobany šlehačky (nikoli rostlinné) a další bobany šlehačky byly schované v té hmotě. Což mě potěšilo, protože jsem napřed vyjedl šlehačku, co byla nahoře (jak malej Jarda), a když jsem se prodoloval k těm bobanům dole, přišlo mi, že přesně s někým takovým počítali.

Finální účet včetně pití a zpropitného byl na 7040 forintů, tedy ca 700 Kč, což mi připadá velmi přiměřené. Jen prokristapána proč cpou do bramborové kaše ten margarín? Na druhou stranu, díky tomuhle škobrtnutí není laťka pro další Budapešťské restaurace, které mám v plánu, nastavena nepřekonatelně vysoko a bude co porovnávat. O další maďarské postřehy se samozřejmě rád zase někdy rozdělím ;)