Zápisník

Mineralita ve víně aneb jak chutná kámen

Až vám příště někdo řekne, že ve víně cítí mineralitu, hned ho zastavte a zeptejte se ho, co přesně tím myslí. Cítí mineralitu ve vůni nebo spíš v chuti? A jak by ji pro vás jednoduše definoval?

S termínem mineralita se setkáte na degustacích i na etiketách vína. Je srandovní v tom, že se používá čím dál častěji. Přitom je ale dosti mlhavě definovaný a každý si pod mineralitou představuje něco jiného.

Když se vědci pokusili ověřit, jak vnímají mineralitu experti na víno (viz odkazy níže), zjistili, že v tom panuje slušný chaos. Při slepé degustaci dokonce ani nebyli schopni najít shodu na tom, která vína minerální jsou a která nejsou. Každý měl trochu odlišnou definici a zároveň ji při slepé degustaci i odlišně interpretoval.

Když to srovnáte s jinými senzorickými vjemy ve víně, které se dají jasně definovat i rozpoznat (a to i při slepé degustaci), tak je ten mlhavý závoj okolo minerality opravdu hustý. Něco tam je, ale nevíme přesně co.

Terroir, bullshit nebo krása vína? Každý si najde to svoje.

Pro mě je mineralita parádní úkaz, který mě ve víně fascinuje. Nejde mi ani tak o víno samotné, ale spíš o lidi a kulturu okolo vína. Jak víno vnímáme, jak si o něm povídáme a co to s námi dělá.

Určitě mrkněte na vybrané texty níže. Třeba hned ten první je skvělý!

A pokud vás víno baví a mineralitu při popisu vína užíváte – podělte se s ostatními, jak ji vnímáte.

Vyplňte minerální dotazník!

Je veřejný, takže vyplněné odpovědi uvidí i ostatní. Jsem děsně zvědavý, jak to máte s mineralitou zrovna vy.

Související čtení:
1) Perceived minerality in wine: a sensory reality? (s. 30)
2) Describing minerality
3) An Exploration of the Perception of Minerality in White Wines by Projective Mapping and Descriptive Analysis
4) Perception of mineral character in Sauvignon blanc wine: inter-individual differences

Nejrozšířenější potravina postavená na GMO technologii? Sýr!

Hledal jsem si teď něco o syřidlech kvůli nově otevřené vege sýrárně Vegsýr. Ano, opravdu takový žánr existuje a celé je to postavené na použití alternativního syřidla, které se získává extrakcí z kultivované plísně.

Tradičně se živočišné syřidlo (chymosin) získává extrakcí z telecích žaludků. V poměru ke spostřebě sýra jsou ale malá telátka poměrně nedostatkové zboží, a tak si sýraři museli pořídit alternativní zdroj.

Současná produkce chymosinu je postavená na geneticky modifikovaných mikroorganismech (bakterie, kvasinky nebo plísně), do kterých byl přenesen telecí gen (ehm) pro tvorbu chymosinu.

Ty se pak v průmyslovém měřítku namnoží, chymosin se vyextrahuje a pročistí. Ve výsledku je pak naprosto shodný s chymosinem z telecích žaludků.

Čistě technicky je to dost dobrá ukázka GMO technologie v potravinářství, jejíž využití se schválilo různě po světě už cca v devadesátých letech. A v dnešní době je na takovémto syřidle postavena naprostá většina vyráběných sýrů (v US a UK okolo 90 % produkce).

Na obalech sýrů se GMO původ syřidla značit nemusí. Samotné syřidlo neobsahuje ani ň z mikroorganismů a stejně tak hotový sýr neobsahuje ani syřidlo.

Pokud si ale doma pěstujete strach z GMO, tak teda bacha i na sýry. Bu bu bu! GMO! Baf! :)

Související:
Lži, podvody a strach – do jádra sporů okolo GMO

Boji proti plýtvání s jídlem fandím, ale...

Aneb uvažování spotřebitele pokrytce v kostce:

1) Když vidím v obchodě sekci se zlevněnými potravinami s prošlou trvanlivostí, považuji všechny zákazníky, kteří to kupují, za totální socky.

2) Pokud existuje technologie, která snižuje plýtvání živočišným proteinem a dokáže zvednout výtěžnost masové výroby (strojně oddělené maso), je to samozřejmě chemie a průmyslové zlo hodné odsouzení.

3) To samé s prodejnami, které efektivně distribuují potraviny s prošlou trvanlivostí. Vždyť je to přece hrozná věc. Mělo by se to zakázat!

Ok, trošku trollím, ale přišlo mi to jako zábava, dát to takhle vedle sebe.

Na jedné straně – aktuálně sexy boj proti plýtvání jídlem a na druhé – tradiční opovrhování potravinami nižší jakosti.

Inspirováno zkušenostmi z boje proti plýtvání jídlem z Dánska, kde se za 5 let povedlo snížit množství potravinového odpadu v domácnostech o 25 %.

Dánové na to šli primárně přes osvětové kampaně zaměřené na veřejnost a domácnosti, které jsou největším zdrojem plýtvání. Zemědělci, výrobci potravin a obchodní síť se připojili až postupně.