Zápisník

Jak na čirý led – krok za krokem

Poslední ledový příspěvek, slibuju! Tentokrát i s ověřeným postupem, jak na krystalicky čiré kostky ledu v domácích podmínkách.

Hlavní podmínkou čirého ledu je voda, která mrzne postupně a pouze jedním směrem. Jak toho docílit? Stačí dát vodu do nádoby, která je izolovaná ze všech stran kromě hladiny. Voda v takové nádobě začne mrznout shora dolů a nově vznikající led "tlačí" všechny vzduchové bulinky a nečistoty pod sebe. Ve finále získáte krásně čirý led v horní části nádoby s bublinkami dole.

Já jsem na pokusy použil obyčejnou plastovou nádobku (1000 ml), kterou jsem neumětelsky oblepil bublinkovou fólií, lepenkou a alobalem. Výborná by byla i malá chladnička do auta, tu ale doma nemám. Když jsem do takto oblepené nádoby dal vodu a nechal mrznout přes noc (při -18 °C), získal jsem krásný čirý led asi do půlky nádoby a dole bublinu s dosud nezmrzlou vodou.

Takový led už je perfektně použitelný, ale musíte ho vyklopit, nechat asi 20 minut odpočívat a pak nasekat. To se mi moc nelíbilo, proto jsem do návrhu přibastlil ještě silikonovou formičku na led.

Mám jednu takovou na 4 velké kostky, která tak akorát pasuje. V nádobě jsem ji podložil děravým kelímkem a do dna formy jsem navíc udělal malé dírky (voda musí mít před ledem z formičky jak utéct, jinak jsou na dně kostek bubliny). Celé to pak stačí zalít vodou (tj. naplníte větší nádobu i formičku, vše hezky pod hladinou), přiklopit formičku víčkem a opatrně přenést do mrazáku. Po 24 hodinách mě pak čekaly čtyři nádherné ledové kostky!

Pokud se do výroby pustíte, dělejte led z čisté a čerstvě převařené vody. Samo o sobě to na čirý led nestačí, výsledky jsou ale o fous lepší. Plus – pokud teď venku mrzne jen pár stupňů pod nulu, jsou to ideální podmínky pro výrobu čirého ledu ve velkém. Čím pomaleji voda mrzne, tím je led kvalitnější. Pokud budete led sekat, nehcte ho vždy pořádně odpočinou, jinak se bude tříštit. Při porcování pomůže nůž na chleba, kterým naznačíte mělký zářez a zbytek pak už jednoduše odseknete.

A k čemu je vlastně čirý led dobrý? Samozřejmě že hlavně na frajeření a na krásné koktejly! Kromě toho, že čirý led nádherně vypadá, má i o něco lepší vlastnosti. Je hutnější a taje pomaleji (tím se pomaleji ředí i samotný drink). Jinak je to ale hlavně fyzikální hříčka a taky trochu návrat k ledu před vynálezem chladících zařízení. Přírodní říční led, který se kdysi ve velkém těžil a skladoval ve sklepích, vypadal hodně podobně.

Moje předchozí ledové pokusy najdete tady a tu.

Méně známá italská zelenina

Včera jsem dostal do ruky zásilku od fanouška z Itálie (děkuji Honzo!!), který mi poslal výběr semínek méně známých italských odrůd. U nás jsem nic takového zatím neviděl, takže se děsně těším a všechny se je pokusím vypěstovat.

Jak jsem si tu minule vylíval srdíčko stran nízké druhové pestrosti, tak tohle jsou přesně ty odrůdy, které by mohly domácí spektrum zeleniny skvěle obohatit.

Podívejte se, co tu mám:

Slanobýl (it. Roscano o liscari, Salsola soda)
Sukulentní bylina, kterou u nás moc neznáme. Má mírně slanou chuť (podobnou mořským řasám) a jí se za syrova i krátce povařená. Vysévá se v chladnějších měsících, což už jsem trochu propásl, ale uvidíme – prý moc náročná není. I díky tomu může slanobýl perfektně vykrýt krátké okno před hlavní jarní sezónou.

Kedlubnová brokolice (it. Rapa da cime sessantina, Brassica rapa cymosa)
Český název jsem odvážně nastřelil a je možné, že je úplně blbě, ale nic jiného jsem nebyl schopný najít (v aj hledejte jako rapini). Tahle košťálovina má drobné růžičky z brokolice a listy z kedlubny. Jí se ale celá včetně tenkých zelených výhonků. Až se mi ji povede vypěstovat, pečlivě ji srovnám s výhonkovou brokolicí a budu určitě moudřejší!

Sladká čekanka z Trieste (it. Cicoria zuccherina di Trieste, Cichorium intybus)
Odrůda čekanky s drobnými křehkými lístky, které dorůstají. Může se vysévat od března do října. Je nenáročná a roste rychle. Má lehce nahořklou a trochu sladkou chuť. Tak snad se mi taky povede. Hodně se na ni těším!