Zápisník

Mořské řasy jako potravina budoucnosti?

Rostou velmi rychle, nevyžadují zalévání ani hnojení a nezatěžují prostředí, ve kterém rostou. Ba právě naopak – z mořské vody umí odebrat přebytečný dusík a fosfor, který tam přitekl z hnojiv použitých na souši. Produkce řas ve velkém by byla i relativně nenáročná na zdroje a ještě by se dala dobře skloubit s produkcí mlžů (ústřice, hřebenatky, slávky).

Potud to zní docela dobře. Na druhou stranu ale nejsou řasy jako potravina nic moc. Přirozená chuť ani konzistence není zrovna lákavá a v regionech, které nemají kontakt s mořem, není kulinárně nijak zažitá.

Řasy mají slušný obsah vlákniny a proteinů. Podle druhu pak obsahují různě velké množství jódu. Může to být dobře, pokud je ho ve stravě nedostatek. Pro běžné rozšíření je to ale problém, protože jódem ze stravy se dá snadno předávkovat.

Na straně produkce to tedy smysl docela dává. Zbývá jen vyřešit nepodstatný detail – kdo by to rád a bezpečně jedl.

Čtěte dál:
A New Leaf – Is Seaweed the New Superfood?
Seaweed is easy to grow, sustainable and nutritious. But it’ll never be kale

Jenom pět základních chutí?

Pokud to půjde stejným tempem, dožiju se jednou okamžiku, kdy budeme znát deset základních chutí. Teď jich máme pět – sladkou, slanou, hořkou, kyselou a umami. Za bukem už ale stepují dva netrpěliví kandidáti.

Kokumi
Objev japonské firmy Ajinomoto, která vyrábí dochucovadla a všemožné instantní nudle. Zní to sice podezřele, ale předchozí objev umami přišel na svět podobně. Jak kokumi chutná? Samo o sobě vlastně nijak. Kokumi totiž funguje jako zesilovač ostatních primárních chutí (hlavně umami a sladkosti).

Vědci kokumi popisují jako vjem zesílené chuťové plnosti a komplexnosti (mrkněte na zkušenost Harolda McGeeho). Podobně jako pro umami (glutamát), tak i pro kokumi je údajně možné izolovat konkrétní sloučeniny, které kokumi vyvolávají a ty pak používat jako dochucovadlo. Hmmm...

Tuk
Původně se myslelo, že tuk v ústech vnímáme pouze jako hmatový vjem (podobně jako svíravost), teď to ale vypadá, že umíme tuk (respektive mastné kyseliny) vnímat i prostřednictvím chuťových receptorů.

Smysl to dává velký. Podobně jako třeba sladkost (sacharidy) nebo umami (proteiny), by nám vjem tučnosti mohl pomáhat v hledání energeticky bohaté stravy (a v dnešní době i souvislostí okolo stravovacích návyků a obezity).

Obojí, kokumi i tuk, hodně zajímavé. Poslední roky ve vědě okolo chuti jsou nabité objevy a těžko odhadovat, co všechno na nás ještě vybafne.

Crema a mýty okolo espressa

Přiznávám, že jsem jednu dobu taky měl takové mystické období, kdy jsem cremu uctíval a všemožně z ní věštil kvalitu espressa. Italská kávová mytologie dostává zaslouženě po čuni.

Projeďte si i zbytek – Espresso Myths, Debunked!

Farmářské trhy v USA zpomalují, food huby jedou

Přibývání nových trhů zpomaluje a celková útrata na trzích v některých oblastech klesá. Trh se saturuje a naráží na svůj hlavní limit – nedostatek malých zemědělců a producentů potravin.

Mezitím ale výrazně roste jiný prodejní kanál, který u nás zatím příliš neznáme – tzv. food hub.

Food hub v sobě spojuje výkup, logistiku a velkoobchod. Zemědělci můžou do food hubu prodávat ve větším objemu. Food hub zboží uskladní a připraví k prodeji (čištění, třídění, balení). Postará se i o marketing a hlavně finální prodej větším odběratelům, pro které by jinak byl malý zemědělec neviditelný (a nepoužitelný). Typickým příkladem jsou třeba větší instituce (školy, nemocnice).

U nás má výkup a přeprodej podivné stigma překupnictví. Je to ale něco jiného, než když naložím dovozovou zeleninu z velkoobchodu a jdu si stoupnout na farmářský trh.

Jestli mají mít regionální potraviny od malých producentů nějakou zásadní roli a podíl na našem stravování, tak tohle je určitě jedna z cest.