Prkýnko
Recepty
Archiv
Inzerce
Kontakt
Hledat
Spokojená návštěva. První den ostrého provozu! Pozvání na opening party jsem vynechal, vždycky raději vidím podnik jako obyč host a pěkně za vlastní... :)
Spices vyrostlo v Mandarinu po zavření a rekonstrukci předchozí hotelové restaurace Essensia. Udělali komplet nový interiér, přidali vchod z ulice a zásadně proměnili celý koncept. Chladnou a sterilní Essensii chtěli předělat na něco živějšího a současnějšího. Kdybych to měl srovnat v rámci pražské scény, tak je ten posun asi nejblíž k Sasazu, se kterým se dá Spices srovnávat v nejednom ohledu.
Interiér je tmavší, pestřejší a zábavnější. To se určitě povedlo. Přidali i docela hlasitou rytmickou hudbu a na každý stůl plácli obrovský kus vyleštěného dřeva, který slouží jako podstavec pro sdílení talířů. Pěkně moderní je i vinný lístek s asi dvaceti víny po sklenkách (cca 200 – 300 Kč). A zamakali i na baru, kde si připravili přes tucet signature koktejlů v asijském duchu (druhé pomrknutí směrem k Sasazu, ceny okolo 200 Kč).
Jídla v menu jsou rozdělená podle geografie do tří oblastí (třetí pomrknutí k Sasazu) a v rámci oblasti i na předkrmy i hlavní chody. Obsluha aktivně vyzývá ke sdílení (na tom jejich krásném pařezu, který zabírá skoro celý stůl), v praxi to ale zas tak pěkně nefunguje, protože hlavní chody k tomu nejsou přizpůsobeny (a museli byste je roznimrat jako v každém jiném podniku).
Co jídlo a chuť? Docela fajn! Zařadil jsem si to někde na pomezí mezi Sansho a Sasazu. Na rozdíl od Sansha mi chutě nepřišly tolik precizně vyladěné a pěkně zesílené. Na rozdíl od Sasazu zase nebyly tak extravagantní a výrazné. Spousta hostů na to ale podle mě bude reagovat pozitivně.
Skvělé byly krabí koláčky (295 Kč) – šťavnaté, s vyladěným salátem a mango majonézou. Klasické nudle Pad Thai (395 Kč) byly zase úplně předpisově ochucené. Jarní závitky s kachnou a foie gras (315 Kč) se naopak moc nepovedly. Tučné uvnitř i zvenku, k tomu nasládlý mango salát a ještě sladší omáčka na namáčení. Tuk na cukru a cukr na tuku. Hmmm...
Hovězí žebra na kari s pepřem (425 Kč) byla tak napůl. Maso bylo krásně měkké, nemohl jsem se ale dobrat žádné silné chuti, která by mě bavila až do konce. Dávali k tomu ale úplně hvězdný a načechraný rýžový pilaf. Tak toho bych klidně (a zcela přízemně) snědl celý talíř.
Dezerty jen stručně – lehké a pěkně vyvážené kokosové a pistáciové tiramisu (215 Kč) a banánový koláč se spoustou čokolády a tonka zmrzkou (215 Kč) co by rozněžnil i otesánka.
Sakumprásk s vínem i koktejly cca 3000 Kč. Na první ostrý den provozu i milý a pozorný servis. Do stropu jsem z jídla nevyhopsnul, žádné závěry z toho ale nedělám a těším se na další návštěvu v průběhu roku.
Jediné použitelné kafe, na které jsem v Barceloně narazil. Tedy, ne že by tam těch kaváren neměli dost – mají! Pokud jste ale zvyklí na standard z výběrové kávy po Praze, ucítíte rapidní sešup v kvalitě.
A tím opravdu nemyslím jen odlišný temperament, který se projevuje v pražení a výběru kávy. Ale i naprosté základy současné praxe za barem. Dobře udělané mléko nebo espresso shot, který by nechutnal jak plamenometem ošlehaný popelník, je opravdu vzácností.
K Satanovi jsme se nakonec vraceli třikrát. Nelekněte se progresivního osazenstva ani moderního interiéru a dejte si v klidu jedno cortado nebo espresso (jako standard dělají double).
Mají hodně přátelskou otevírací dobu a jsou přímo v centru, takže není moc co řešit.
2. červen 2015 15:06:17
- Trvalý odkaz
- Sdílet na Facebooku
Přidávám první ze střípků z Barcelony. Staronový objev Can Paixano (La Xampanyeria), který je zaměřený na zcela samostatný pohostinský žánr – popíjení v hlučné tlačenici.
Nejdřív vystojíte malou frontu venku (pokud je). Pak se protlučete k baru a odlovíte číšníka. Objednáte a pak se snažíte ustát okolní tlačenici a neustále proudění davu.
Je to docela sranda a nevím k čemu o přirovnat. Sobotní Náplavka v poledne je ale proti tomu úplně mrtvolná zóna.
Dělají tu všechno možné – malé tapas i obložené chleby. Hlavní je ale dát si sklenku místního šumivého vína cava.
Can Paixano doporučuji jako bezva trenažér pro všechny ostýchavé hosty ihned po příjezdu. Pokud projdete tímhle, budete mít všechny kontaktní dovednosti hosta naprosto v malíku.
Bacha na otvíračku, je kontraintuitivní. A taky bacha na ceny. Pořád je to tu neuvěřitelně levné.
2. červen 2015 15:06:14
- Trvalý odkaz
- Sdílet na Facebooku
Jako reklamní kampaň nevím, ale jako velký senzorický experiment provedený na pivní veřejnosti dost dobrý! Očekávání, naučené chutě, kulturní kontext, naše emoce – u toho všeho je vliv na vnímání chutí, vůní a hlavně celkového zážitku dost dobře popsaný prakticky u libovolné komodity (káva, víno, pivo, jídlo).
Jsme zkrátka nastaveni tak, že samotná chuť jídla nebo pití tvoří jen malou část zážitku, který jsme schopni vnímat.
Pokud se motáte okolo jídla (a obzvlášť pokud o něm něco veřejně píšete), měla by to být jedna z prvních věcí, kterou byste si měli v hlavě srovnat a uvědomit. Pozorní jedinci na to snad ani nepotřebují kampaň Gambrinusu, ale ty ostatní to třeba alespoň trochu trkne.
Pivníci v testu obstáli naprosto s přehledem a ještě k tomu sepsali pár zasvěcených postřehů. Mrkněte na to – není totiž Gambrinus jako Gambrinus.
Pro širší kontext přidávám reklamu (z letošního Superbowlu), kde si dělá Budweiser z pivní znalců taky srandu. A né, že by to nebylo alespoň trochu vtipné:
2. červen 2015 08:06:58 - Trvalý odkaz - Sdílet na Facebooku
Pár kritických hlasů a náhled do zákulisí populární ankety World’s 50 Best Restaurants v článku na New York Times. Mezi kritiky patří kupodivu i Joël Robuchon. Více o zmíněné petici Occupy 50 Best asi nejlíp přímo u zdroje.
1. červen 2015 21:06:04 - Trvalý odkaz - Sdílet na Facebooku
Jsem dost lenivý psát odsud průběžně, ale pár top zážitků určitě nazápiskuju. Na fotce část dnešního oběda - navalles.
30. květen 2015 17:05:52
- Trvalý odkaz
- Sdílet na Facebooku
HLEDAT
